Scénáře kolapsu

Poslechněte si zvukovou verzi scénářů kolapsu

nastane doba, kdy se vám stane provoz stroje tak odporným, vás tak zarmoutí, že se už nemůžete zúčastnit, nemůžete se ani pasivně zúčastnit, a musíte položit svá těla na převody a na kola, na páky, na celý aparát, a musíte to zastavit!-Mario Savio, Berkeley Free Speech Movement

K získání toho, co stojí za to mít, může být nutné ztratit všechno ostatní.-Bernardette Devlin, irská aktivistka a politička

V tuto chvíli v historii neexistují dobré krátkodobé výsledky pro globální lidskou společnost. Některé jsou lepší a některé horší, z dlouhodobého hlediska jsou některé velmi dobré, avšak z krátkodobého hlediska jsme v bryndě. Nebudu vám lhát, je příliš pozdě situaci přikrášlit. Jediným způsobem, jak najít nejlepsší výsledek, je přímo konfrontovat naší zoufalou situaci a nenechat se odvrátit falešnými nadějemi.

Lidská společnost se - konkrétně kvůli civilizaci - sama přitlačila ke zdi. Jako živočišný druh jsme závislí čerpat z konečných zásob ropy, půdy a vody. Průmyslové zemědělství (a před tím zemědělství založeno na produkci jednoletého obilí) nás zavedlo do začarovaného kruhu populace, růstu a stavu vyčerpání planety. Už dávno jsme překročili nosnou kapacitu země a působení civilizace tuto nosnou kapacitu ničí každou vteřinou. To je z velké části vina těch, kteří jsou u moci, nejbohatších lidí, státu a korporací. Důsledky a zodpovědnost za jejich řešení však spadají na nás ostatní, včetně mimolidských druhů.

Fyzicky není příliš pozdě aby intenzivní program omezil počet narozených, aby se snížila populace. Není pozdě snížit spotřebu fosilních paliv na nulu, nahradit zemědělské monokultury trvalými polykulturami, ukončit nadměrný rybolov a zastavit průmyslové zásahy (či ničení) do zbývajících původních oblastí. Neexistuje žádný fyzický důvod proč bychom nemohli zítra začít dělat všechny tyto věci, zvrátit vyčerpání světa, zvrátit erozi, zvrátit snížení podzemních vod a přivést zpět všechny druhy živočichů a biomy, které jsou na okraji vyhynutí. Neexistuje žádný fyzický důvod proč bychom se nemohli spojit a jednat jako dospělí a vyřešit tyto problémy ve smyslu, který není v rozporu se zákonem fyziky.

Ale ze společenského a politického hlediska víme, že se jedná o zbožné přání. Existují rozhodné systémy moci, které to znemožňují, dokud jsou stále neporušené. Ti, kteří jsou u moci, získávají příliš mnoho peněz a privilegii z níčení planety. Nebudeme schopni zachránit planetu - či naší vlastní budoucnost jako živočišní druh - bez boje.

Co je realistické? Jaké možnosti máme ve skutečnosti k dispozici a jaké jsou důsledky? Následují tři široké a ilustrační scénáře: ten, ve kterém neexistuje žádný podstatný či rozhodný odpor, ten, ve kterém existuje omezený odpor a poměrně prodloužený kolaps, a ten, ve kterém maximální odpor vede k okamžitému zhroucení civilizace a globální průmyslové infrastruktury.

Žádný odpor

Pokud nedojde k podstatnému odporu, pravděpodobně ještě několika let všechno půjde dál stejným způsobem, ačkoliv se zvyšujícím se hospodářským narušením a rozrušením. Podle nejlepších dostupných údajů dopady ropného zlomu udeří někdy mezi rokem 2011 a 2015, což bude mít za následek rychlý pokles celosvětové dostupnosti energie.^[1] Je možné, že se to stane o něco později pokud dojde k pokusům o totální extrakci zbývajících fosilních paliv, to by ale jen prodloužilo nevyhnutelný výsledek, zhoršilo globální oteplování a uskutečnilo mnohem strmější a závažnejší konečný úpadek. Jakmile nastane ropný zlom, zvýšené náklady a snižující se dodávky energie oslabí výrobu a dopravu v celosvětovém rozsahu.

Pokles energie způsobí ekonomické zmatky a vznikne neustále se obnovující cyklus hospodářského poklesu. Podniky nebudou schopny platit svým zaměstnancům, pracovníci nebudou moci kupovat zboží a další společnosti se budou zmenšovat nebo přestanou fungovat (a nebudou schopny platit svým zaměstnancům). Vzhledem k tomu že nebudou moci splácet své dluhy a hypotéky, majitele domů, společnosti a dokonce i státy zkrachují. (Je možné, že tento proces již začal.) Mezinárodní obchod se zřítí kvůli globální depresi a zvyšujícím se dopravním a výrobním nákladům. I když je pravděpodobné, že se cena ropy v průběhu času zvýší, budou chvíle, kdy klesající ekonomika způsobí klesající poptávku po ropě, čímž se sníží cena. Nižší náklady na ropu mohou, ironií osudu, příznivě omezit investice do nové ropné infrastruktury.

Zpočátku se kolaps bude podobat tradiční recesi nebo depresi, přičemž chudí lidé budou obzvláště těžce zasaženi rostoucími náklady na základní zboží, zejména elektřinu a topení v chladných oblastech. Po někola letech se finanční limity stanou fyzickými; energeticky náročná výroba ve velké míře bude nejen nehospodárná, ale i nemožná.

Přímým výsledkem bude kolaps průmyslového zemědělství. Závislost na obrovském množství energie pro pohonné hmoty, syntetizovaných pesticidech a hnojivech, zavlažování, vytápění skleniků, balení a přepravě způsobí, že se globální průmyslové zemědělství setká s tvrdými omezeními produkce (poháněné nejprve intenzivní konkurencí o energii z jiných otvětví). To se ještě zhorší vyčerpáním podzemních vod a vodonosných vrstev, dlouhou historii eroze půdy a ranými stadii změny klimatu. Zpočátku to způsobí potravinovou a hospodářskou krizi, kterou většinou pocítí chudí. V průběhu času se situace zhorší a průmyslová produkce potravin klesne pod úroveň potřebnou k udržení populace.

Na tento globální nedostatek potravin budou tři hlavní reakce. V některých oblastech lidé budou pěstovat vlastní potraviny a budovat udržitelné, místní potravinové iniciativy. Bude to pozitivní znamení, ale zapojení veřejnosti bude opožděné a neadekvátní, protože většina lidí stále ještě nepochopí trvalost kolapsu a nebude si chtít pěstovat své vlastní jídlo. Také to bude mnohem obtížnější díky masivní urbanizaci, ke které došlo v mnulém století, ničením půdy a změnou klimatu. Kromě toho bude většina soběstačných kultur zničena nebo vykořeněna. Územní nerovnosti budou bránit lidem v pěstování vlastních potravin (stejně jako nyní ve většině světa). Bez dobře organizovaných odpůrců k pozemkové reformě nedojde a vysídlení lidé nebudou mít přístup k zemi. V důsledku toho se v mnoha částech světa endemicky rozšíří hlad a hladovění (vedoucímu k hladomoru ve špatných zemědělských letech). Nedostatek energie pro průmyslové zemědělství způsobí obnovu institucí otroctví a nevolnictví.

Otrotctví se nevyskytuje v politickém vakuu. Některé vlády, které jsou ohroženy ekonomickým a energetickým kolapsem, zcela padnou a změní se v padle státy. S nikým kdo by je zastavil, se v této hromadě trosek budou etablovat vojenské diktátoři. Jiní, kteří se zoufale snaží udržet moc proti povzbuzeným secesionistům a občanským nepokojům, použijí autoritářské formy vlády. Ve světě zmenšujících se ale kritických zdrojů, vlády budou zredukované a více hanebné. Uvidíme oživení autoritářství v moderních formách: technofašismus a firemní feudalismus. Bohatí se budou stále více stěhovat do soukromých a dobře chráněných enkláv. Jejích venkovské sídla nebudou vypadat apokalypticky, budou vypadat jako ekologické zahrady Eden s dobře udržovanou, organickou zeleňí, čistými soukromými jezery a útulky pro divočinu. V některých případech budou tyto enklávy malé a v jiných mohou zaplnit celé země.

Mezitím chudí uvidí, jak se jejich vlastní stav zhoršuje. Miliony uprchlíků vytvořené ekonomickým a energetickým kolapsem budou v pohybu, ale nikdo je nebude chtít. V některých nestabilních oblastech příliv uprchlíků přemůže základní služby a způsobí místní kolaps, což povede ke kaskádovým vlnám uprchlíků rozšiřujících se z epicentrů kolapsu a katastrof. V některých oblastech budou uprchlíci odvráceni ozbrojenými silami. V jiných oblastech se rasismus a diskriminace dostanou do popředí jako omluva pro autoritáře, aby odsunuli marginalisované lidi a disidenty do "zvláštních osad" a ponechali více zdrojů privilegovaným osobám.^[2]Zoufalí lidé budou jedinými kandidáty na nebezpečnou a špinavou manuální práci, aby průmyslová výroba pokračovala jakmile dodávky energie poklesnou. Proto ti, kteří jsou u moci budou považovat autonomní a soběstačná společenství za ohrožení své zásoby pracovních sil a je potlačí či zničí.

Přes to všechno se technologický "pokrok" ještě nezastaví. Na nějakou dobu bude pokračovat nepravidelně, ačkoliv lidstvo bude rozděleno do stále více divergentních skupin. Ti na dně nebudou schopni uspokojit své základní potřeby obživy, zatímco ti nahoře se budou snažit žít privilegované životy, jaké měli v minulosti, a dokonce uvidí nějaké technologické pokroky, které budou určeny k upevnění nadřazenosti těch u moci ve stále více přeplněném a nepřátelském světě.

Technofašisté budou vyvíjet a zdokonalovat technologie sociální kontroly (které jsou již nyní v rané fázi): autonomní drony pro dohled a atentát; mikrovlnná zařízení pri kontrolu davu; skenování mozku pomocí MR, které umožní neomylnou detekci lží, dokonce i čtení mysli a mučení. V tomto scénáři nebude existovat žádný podstatný organizovaný odpor, nýbrž každým rokem který uplyne, technofašisté budou více moci zníčit odpor i ve svém nejmenším projevu. V průběhu času, omezená příležitost k odporu uplyne. Technofašisté z počátku do poloviny dvacátého prvního století budou mít technologii donucování a dohledu, proti které nejzkušenější členové Stasi či SS vypadají amatérsky. Jejich schopnost degradovat lidstvo způsobi, že se jejich předchůdci ve srovnání zdají svatí.

Samozřejmě všechny vlády nebudou postupovat tímto způsobem. Ti kteří budou nemilosrdně vykořisťovat lidi a zdroje bez ohledu na důsledky, budou mít více vlivu a větší schopnost prosazení, a budou odčerpávat zdroje od svých sousedů a padlých statů jak budou chtít. Nebude nikdo, kdo by je zastavil. Nezáleží na tom, zda žijete v nejudržitelnější ekologické vesnici na planetě, pokud žijete vedle fašistického státu věčně hladujícímu po zdrojích.

Mezitím, s průmyslovými moctnostmi, které stále více zoufale potřebují energii, budou zrušeny zbývající chabé ekologické a sociální předpisy. Nejhorší z nejhorších, praktiky jako těžba ropy v pobřežních vodách a zónách chráněných pro divočinu, a povrchová těžba uhlí se stanou samozřejmostí. To bude ovšem jen sedlina prehistorických energetických rezerv. Vrtání prodlouží vytrvalost průmyslové civilizace pouze o několik měsíců či let, ale ekologické požkození bude dlouhodobé nebo trvalé (jak se v současné době děje v arktickém národním parku pro divočinu). Protože v našem scénáři neexistuje žádný podstatný odpor, bude to vše probíhat bez překážek.

Investice do obnovitelné průmyslové energie se rovněž uskuteční, i když bude zpožděná a omezována hospodářskými výzvami, vládními bankroty a rozpočtovými škrty.^[3]Navíc budou dálková vedení elektřiny nedostačná a budou se rozpadat. Jejich výměna a modernizace bude obtížná a nákladná. V důsledku toho i existující obnovitelné zdroje energie vyrobí jen nepatrnou část energie vyrobené ropou. Tato elektrická energie nebude však vhodná pro provoz většiny traktorů, nákladních a jiných vozidel či podobné infrastruktury.

V důsledku toho bude mít obnovitelná energie pouze minimální zmírňující dopad na energetický útes. Ve skutečnosti, energie investovaná do nové infrastruktury se začne vyplácet vyrobenou elektřinou až po letech. Z důvodu masivní modernizace infrastruktury se nakonec stane energetický útes stále strmější tím, že se množství energie dostupné pro každodenní činnosti sníží. Bude existovat neustálý boj o přidělování omezených dodávek energie v následných krizích. Budou existovat nějaké příděly, aby se zabránilo nepokojům, ale většina energie (bez ohledu na zdroj) půjde do vlád, armády, korporací, a k bohatým.

Energetická omezení znemožní jakýkoliv pokus o opravu celé infrastruktury jako například vodíkové ekonomiky (což by ovšem problém stejně nevyřešilo). Biopaliva se rozjedou v mnoha oblastech, přestože mají většinou špatný poměr energie vracené k energii investované (EROEI). EROEI bude lepší v tropických zemích, takže zbývající tropické lesy se budou masivně kácet, aby uvolnili půdu pro výrobu biopaliv. (Často budou lesy masivně káceny pouze aby se spálili k účelu výroby paliva.) Těžká strojní technika bude pro většinu plantáží příliš drahá, takže práce bude pocházet z otroctví a nevolnictví pod autoritářskými vládami a podnikovým feudalismem. (Otroctví v současné době existuje v Brazílii k těžbě dřeva a manuální produkci uhlí pro ocelářský průmysl.)^[4] Globálním dopadem výroby biopaliv bude zvýšení cen potravin, zvýšení čerpání vody a zavlažování pro zemědělství a zhoršení eroze půdy. Bez ohledu na to bude jejích produkce představovat pouze zlomek tekutých uhlovodíků dostupných na vrcholu civilizace.

To vše bude mít okamžité ekologické následky. Ozeány, které byly zmařeny zvýšeným rybolovem (pro kompenzaci nedostatku potravin), vymíráním korálů a kyselostí vyvolanou oteplováním, budou většinou mrtvé. Expanze biopaliv zničí mnoho chráněných krajinných oblastí a globální rozmanitost klesne. Tropické lesy jako je Amazonský prales vytvářejí vlhké klima, které potřebují, prostřednictvím své vlastní obrovské transpirace, ale rozšířená těžba dřeva a zemědělství sníží tuto transpiraci a posune rovnováhu směrem k trvalému suchu. I na místech, kde les není skutečně vykácen, bude umírající místní klima stačit k jeho zabití. Amazonský prales se promění v poušť a další tropické lesy budou následovat.

Předpovědi se liší, ale je téměř jisté že, pokud bude většina zbývajících fosilních paliv extrahována a spálena, se globální oteplování stane katastrofickým procesem, který pohání sám sebe. Nejhorší účinky se však projeví až po desetiletích do budoucna, jakmile již bude vyčerpána většina fosilních paliv. Do té doby zůstane lidem velmi málo energie či průmyslové kapacity, aby se pokusili kompenzovat účinky globálního oteplování.

Navíc až se změna klimatu zintenzivní, ekologická sanace prostřednictvím trvalých polikultur a výsadby lesů bude nemožná. Teplo a sucho promění lesy v čisté emise uhlíku, protože severní lesy budou umírat kvůli teplu, škůdcům a chorobám, a poté shoří při požárech po celém kontinentu, proti kterém rozsáhlé požáry jednadvacátého století budou připadat drobné.^[5] I neporušené pastviny nepřežijí teplotní rozsahy, protože uhlík se doslova vyškvaří ze zbývajících zemědělských půd.

Válka o zdroje vypukne mezi jadernými státy. Válka mezi USA a Ruskem je méně pravděpodobná než tomu bylo ve studené válce, ale vzestupní velmoci jako Čína budou chtít svůj podíl globálních zdrojů. Jaderné mocnosti jako Indie a Pákistán budou hustě osídleny a ekologicky nejisté; změna klimatu vyschne hlavní řeky dříve napájené tajícimi ledovci a stovky milionů lidí v jižní Asii budou žít holé metry nad mořskou hladinou. Vzhledem k tomu, že jen málo zdrojů bude dostupných pro vyzbrojení mechanizované armády či letenstva, jaderné údery se budou zdát stále účinnější akcí pro zoufalé státy.

Pokud budou války o zdroje eskalovat do válek jaderných, účinky budou závažné, a to i v případě "menší" jaderné války mezi zeměmi jako je Indie a Pákistán. I když každá země použije pouze padesát bomb rozměrů Hirošimy jako vzduchové výbuchy nad městskými centry, bude následovat nukleární zima.^[6] Ačkoliv smrtelný stupeň radioaktivního spadu potrvá pouze několik týdnů, ekologické účinky budou mnohem závažnější. Pět milionů tun vyprodukovaného kouře ztemní oblohu po celém světě. Stratosférické zahřívání zničí většinu zbytků ozónové vrstvy.^[7] Na rozdíl od celkového oteplovacího trendu "malá doba ledová" začne okamžitě a bude trvat několik let. Během tohoto období teploty v hlavních zemědělských oblastech klesnou i v létě běžně pod bod mrazu. Po celém světě dojde k masivnímu a okamžitému hladovění.

To je ovšem v případě malé války. Výbušná síla sto bomb rozměrů Hirošimy tvoří pouze 0.03 procenta celosvětového arzenálu. Pokud se použije větší počet silnějších bomb- nebo pokud se použijí kobaltové bomby k dlouhodobému ozáření a tyto bomby vyhubí povrchový život- účinky budou ještě horší.^[8] Přežije jen málo lidí. Efekt nukleární zimy bude dočasný, ale bombardování a následné požáry pustí do atmosféry velké množství uhlíku, zabijí rostliny a naruší fotosyntézu. V důsledku toho bude po usazení popela globální oteplování ještě rychlejší a horší než dříve.

Jaderná válka nebo ne, dlouhodobé vyhlídky jsou špatné. Globální oteplování se bude zhoršovat i dlouho poté, co se vyčerpají fosilní paliva. Co se týče planety, je doba na ekologické zotavení měřena v desítkách milionů let, pokud vůbec.^[9] Jak zdůraznil James Lovelock, závažná oteplovací událost by mohla planetu posunout do jiné rovnováhy, o mnohem teplejší než ta současná.^[10] Je možné, že velké rostliny a zvířata budou schopné přežít pouze poblíž pólů.^[11] Je také možné, že se celá planeta v podstatě stane neobyvatelnou pro velké rostliny a zvířata, s klimatem podobným spíš Venuši než Zemi.

K tomu, aby k tomu došlo, stačí, aby současné trendy pokračovaly bez podstatného a účinného odporu. Vše, co je nutné pro úspěch zla, je, aby dobří lidé nedělali nic. Ale tato budoucnost není nevyhnutelná.

Omezený odpor

Co kdyby byly podniknuty některé formy omezeného odporu? Co kdyby došlo k závažnému nadzemnímu hnutí odporu v kombinaci s malou skupinou podzemních sítí pracujících v tandemu? (To by stále ještě nebylo většinové hnutí - to je extrapolace, ne fantazie.) Co kdyby tato hnutí spojila své velké strategie? Členové nadzemního hnutí by se snažili budovat udržitelné a spravedlivé komunity bez ohledu na to, kde se nacházejí, a pomocí přímých i nepřímých akcí by se pokusili omezit nejhorší excesy těch, kteří jsou u moci, snažili by se snížit spalování fosilních paliv a bojovat za sociální a ekologickou spravedlnost. Mezitím by se členové podzemního hnutí zapojili do omezených útoků na infrastrukturu (často ve spojení s nadzemními boji), zejména na energetickou infrastrukturu, aby snížili spotřebu fosilních paliv a celkovou průmyslovou činnost. Celkovým tahem toho by bylo použití selektivních útoků k urychlení kolapsu úmyslným způsobem, podobně jako narážení do rozviklaného domu.

Pokud by k tomuto scénáři došlo, první roky by se odehrávaly podobně. Vybudování odporu a spojení existujících skupin odporu do větší strategie by vyžadovalo čas. Kromě toho by civilizace na vrcholu své moci byla příliš silna, než aby se zhroutila pouze pomocí částečného odporu. V letech kolem roku 2011 do roku 2015 by stále byl patrný dopad ropného zlomu a nastal by čas ekonomického zhroucení. Ale v tomto případě by došlo k přesně mířeným útokům na energetickou infrastrukturu, které by omezili těžbu nových fosilních paliv (se zaměřením na horší praktiky jako je povrchová těžba nebo živičné písky). Některé z těchto útoků by byly prováděny stávajícími skupinami odporu (jako je MEND), a některé novějšími skupinami, včetně skupin v menšinovém světě bohatých a mocných. Zvyšující se nedostatek ropy by způsobil rostoucí popularitu útoků na potrubí a infrastrukturu mezi militantními skupinami všeho druhu. Během tohoto období by se militantní skupiny organizovaly, nacvičovaly a učily by se.

Tyto útoky by nebyly symbolickými útoky. Byly by to závažné útoky navržené tak, aby byly účinné, ale načasované a cílené tak, aby se minimalizovalo množství "kolaterální škody" na lidech. Většinou by představovaly formy sabotáže. Jejich cílem by bylo snížit spotřebu fosilních paliv o přibližně třicet procent během prvních několika let a poté ještě více. Byly by podobné útoky na energetickou infrastrukturu jako jsou přenosové soustavy elektrické energie. Protože by tyto útoky způsobily výrazné, ale neúplné snížení dostupnosti energie na mnoha místech, vyvolalo by se masivní investování do místní obnovitelné energie (a dalších opatření jako je pasivní sluneční ohřev nebo lepší izolace v některých oblastech). Tím by se zahájil proces politické a infrastrukturní decentralizace. Výsledkem by bylo také politické potlačení a skutečné násilí zaměřené na tyto odpůrce.

Mezitím by nadzemní skupiny co nejvíce využívaly ekonomické zmatky. Došlo by k nárůstu třídního vědomí a organizace. Aktivisté, kteří se zabývají snižováním chudoby a dělnickým hnutím, by se stále více zaměřili na dostatečnost komunity. Aktivisté podporující místní potraviny a soběstačnost by oslovili lidi, kteří byli vytlačeni z kapitalismu. Nezaměstnaní a nedostatečně zaměstnaní - rychle rostoucí počet - by začali organizovat existenční a obchodní ekonomiku mimo kapitalismus. Byla by podporována vzájemná pomoc a sdílení dovedností. V předchozím scénáři nedostatek přístupu k půdě částečně brzdil rozvoj těchto dovedností. V tomto scénáři by se však nadzemní organizátoři učili od skupin jako je hnutí "Landless Workers Movement" v Latinské Americe. Masová organizace a okupace by donutily vlády, aby postoupily nevyužitou půdu pro vítezné zahrady - účelová alokace pozemku podle vzoru "victory garden" -, masivní komunitní zahrady a družstevní farmy.

Situace v mnoha zemích třetího světa by se mohla skutečně zlepšit kvůli globálnímu ekonomickému kolapsu. Země minoritního světa by již nevynucovaly potlačující programy splácení dluhů a strukturální úpravy, taky by CIA paka nebyli schopni podporovat "přátelské diktatury". Úpadek exportně orientovaných ekonomik by měl vážné důsledky, ano, ale také by umožnil návrat půdy, která se nyní používá k pěstování zemědělských plodin, na samozásobitelské farmy.

Průmyslové zemědělství by začalo slábnout a se hroutit. Syntetická hnojiva by se stala stále dražší a tam, kde se používají, by byla pečlivě konzervována, což by omezovalo odtok živin a umožnilo zotavení mrtvých oceánských zón. Hlad by byl snížen samozásobitelským zemědělstvím a posunem malých farem k tradičním pracím ručně a tažným koněm, avšak potraviny by byly cennější a dostupné v menší zásobě.

Dokonce ani padesátiprocentní snížení spotřeby fosilních paliv by nezahnalo rozšírený hlad a nezamezilo by umírání. Jak jsme již diskutovali, naprostá většina veškeré použité energie je spotřebována k nepodstatným účelům. V USA zemědělský sektor tvoří méně než dvě procenta veškeré spotřeby energie, včetně přímé spotřeby (jako palivo pro pohonné hmoty a elektřina pro stodoly a čerpadla) a nepřímé spotřeby (jako syntetická hnojiva a pesticidy).^[12]To je pravda, i když průmyslové zemědělství je neuvěřitelně neefektivní a vynakládá kolem deseti kalorií energie z fosilních paliv za každou vyrobenou potravinovou kalorii. Spotřeba energie v domácnosti představuje pouze dvacet procent z celkové spotřeby v USA, přičemž průmyslová, obchodní a dopravní konzumace tvoří většinu spotřeby.^[13] A většina této energie se v domácnosti používá na domácí spotřebiče jako jsou sušičky, klimatizace a ohřev vody pro neefektivně využívanou vodu. Energie použitá pro osvětlení a vytápění prostoru by sama o sobě mohla být drasticky snížena triviálními opatřeními jako je snížení termostatů a vytápění míst, ve kterých lidé skutečně žijí. (Většina lidí se neobtěžuje nyní provádět tyto opatření, ale v situaci, kdy dojde ke kolapsu, to udělají a ještě mnohem více.)

Pouze malý zlomek energie z fosilních paliv skutečně proudí do základních životních prostředků, a i to neefektivně. Z hlediska základní obživy (pokud ne rovněž i z finančního hlediska), lze snadno přizpůsobit padesátiprocentnímu poklesu energie z fosilních paliv. Pamatujte, že se v Severní Americe vyskytuje plýtvání jídlem do té míry, že se čtiřicet procent veškerých potravin jednoduše vyhazuje. Chudoba a hlad mají samozřejmě mnohem více společného s mocí nad lidmi než z druhem síly měřeným ve wattech. I nyní na vrcholu spotřeby energie, miliarda lidí hladoví. Pokud lidé trpí hladem a zimou kvůli selektivním militantním útokům na infrastrukturu, bude to přímý výsledek jednání těch, kteří jsou u moci, ne odpůrců.

Ve skutečnosti, i když chcete, aby lidé mohli používat továrny na stavbu větrných mlýnů a používat traktory k účelu pěstování potravin v příštích padesáti letech, by na prvním místě seznamu úkolů měla být nutnost okamžitého snížení spotřeby fosilních paliv. Zrovna těd se většina energie plýtvá na plastikové harampádí, příliš velké domy pro bohaté, bomby určené k zničení bunkrů a útokove drony. Jediným způsobem, jak zajistit aby zbývala nějaká ropa pro základní přeměny nutné k přežití za dvacet let, je zajistit, aby nebyla nyní promarněna. Armáda Spojených států amerických je největším uživatelem ropy na světě. Chcete za dvacet let říkat dětem, že nemají dost jídla, protože veškerá energie byla vynaložena na zbytečné neokoloniální války?

Zpět k scénáři. Čím dál více opuštěných předměstí (neobyvatelných bez levného plynu) by byly převzaty, prázdné domy by se staly statky, komunitními centry a klinikami, anebo by byly zachráněny kvůli materiálu a postupně rozebrány. Garáže by se proměnily ve stodoly - většina lidí by si stejně benzin dovolit nemohla - a kozy by se pásly v parcích. Mnoho silnic by bylo zdemolováno a přeměněno v pastviny či lesy. Tyto rekultivované osady by nebyly založeny na špičkových technologiích. Bohaté enklávy by mohly mít své solární panely a elektrické větrné mlýny, ale většina nezaměstnaných by si takové věci dovolit nemohla. V některých případech by tyto komunity dosáhly poměrně vysokou úroveň autonomie. Jejich sociální praktiky a úroveň rovnosti by se lišily v závislosti na přítomnosti lidí ochotných prosazovat lidská práva a sociální spravedlnost. Lidé by se museli bránit rezolutně kdykoliv budou rasismus a xenofobie použity jako výmluvy pro nespravedlnost a autoritářství.

Útoky na energetickou infrastrukturu by se staly běžnějšími, zatímco by se snižovaly zásoby ropy. V některých případech by tyto útoky byly politicky motivované a v jiných by byly určeny k tomu, aby umožnily chudým lidem přístup k elektřině či plynovodům. Tyto útoky by zpočátku zintenzivnili sestup energie. To by mělo významné ekonomické dopady, ale také by to zvrátilo růst populace. Světová populace by dosáhla kulminačního bodu dříve, a maximální populace by byla menší (možná o miliardu) než tomu bylo ve scénáři "bez odporu". Protože by k prudkému kolapsu došlo dříve než by tomu jinak bylo, zůstalo by na světě více neporušené půdy na osobu a více lidí, kteří stále vědí, jak provozovat samozásobitelské zemědělství.

Prezence organizovaného militantního hnutí odporu by mohla vyvolat reakci těch, kteří jsou u moci. Někteří z nich by použili odpor jako výmluvu k tomu, aby využili větší moci k zavedení stanného práva nebo zjevného fašismu. Někteří z nich by využili hospodářskou a sociální krizi ovlivňující celý svět řetezovou reakcí. Jiní by nepotřebovali výmluvu.

Autoritáři by se chopili moci všude kde by mohli a pokoušeli by se o to v téměř každé zemi. Mohlo by jim však bránit nadzemní a podzemní hnutí odporu, decentralizace a vznik autonomních komunit. V některých zemích by hromadné mobilizace zastavily potenciální diktátory. V jiných by vzestup odporu rozpustil centralizovanou vládu státu, což by na některých místech mělo za následek vznik regionálních konfederací a nástup válečných diktátorů na jiných. V nešťastných zemích by autoritářství převzalo moc. Dobrou zprávou je, že lidé by měli infrastrukturu odporu aby mohli bojovat a omezit posílení autoritářů, a autoritáři by nevyvinuli tolik technologie jako by měli ve scénáři "žádný odpor".

Z mnoha oblasí (včetně městských) by stále proudili uprchlíci. Snížení emisí skleníkových plynů způsobené útoky na průmyslové infrastruktury by snížilo nebo zpozdilo klimatickou katastrofu. Sítě autonomních, soběstačných komunit by některé z těchto lidí dokázaly přijmout a integrovat. Stejně jako zakořeněné rostliny mohou zabránit sesuv půdy na strmém svahu, kaskády uprchlíků by se v některých oblastech snížily ochotnými komunitami. V jiných oblastech by byl počet uprchlíků příliš vysoký, aby se komunity s nimi mohly vypořádat.^[14]

Vývoj biopaliv (a osud tropických lesů) je nejistý. Zbývající centralizované státy - i když mohou být menší a méně mocné - by stále chtěly vytlačit energii ze všeho, z čeho by mohly. Skutečný militantní odpor - v mnoha případech povstání a partizánská válka - by byl nutný k tomu, aby průmyslníci přestali přeměnovat tropické lesy v plantáže nebo těžit uhlí za každou cenu. V tomto scénáři by odpor byl stále omezený a je pochybné, zda by tato úroveň militantnosti byla účinně dosáhnuta.

To znamená, že by dlouhodobé dopady skleníkového efektu byly nejisté. Spalování fosilních paliv by muselo být omezeno na absolutní minimum, aby nedošlo k neovladatelnému skleníkovému efektu. To by mohlo být velmi obtížné.

Ale pokud by se dalo zabránit neovladatelnému skleníkovému efektu, různé oblasti by se dokázaly rychle zotavit. Obrat k trvalém polykulturám prováděným autonomními komunitami by mohlo pomoci zvrátit skleníkový efekt. Oceány by se rychle regenerovaly pomocí snížení průmyslového rybolovu a koncem odtoku syntetického hnojiva, které v současnosti je příčinou tolika mrtvých zón.

Pravděpodobnost jaderné války by byla mnohem nižší než ve scénáři "žádný odpor". Kaskády uprchlíků v jižní Asii by se snížily. Celková spotřeba zdrojů by byla nižší, takže by války o zdroje byly méně pravděpodobné. Militaristické státy by byly slabší a jejich počet by byl menší. Jaderná válka by nebyla nemožná, ale pokud by k ní přece jen došlo, mohla by být méně závažná.

Existuje mnoho důvodů, proč je tento scénář lákavý. Má však také problémy, a to jak v provádění, tak s věrohodností. Jeden problém spočívá v integraci nadzemních a podzemních akcí odporu. Většina nadzemních environmentálních organizací je v současné době proti jakékoliv militantnosti. To by mohlo omezit možnost strategické spolupráce mezi podzemními militanty a nadzemními skupinami, které by mohly mobilizovat větší počet lidí. (Také by to odsoudilo naše nadzemní skupiny k neúspěchu, jak jejich dosavadní minulost ukázala.)

Je také pochybné, zda by zde popsané snížení spotřeby fosilních paliv bylo dostatečné k tomu, aby se zabránilo prudkému globálnímu oteplování. Pokud dojde k neovladatelnému globálnímu oteplování, veškerá užitečná práce členů nadzemního hnutí odporu by byla marná. Opačným problémem je, že prudký pokles spotřeby fosilních paliv by s největší pravděpodobností měl za následek značné lidské ztráty a deprivaci. Je také možné, že mobilizace velkého počtu lidí k soběstačnému hospodaření v krátkem čase je nereálná. Než bude většina lidí ochotna tento krok podniknout, mohlo by být příliš pozdě.

Zatímco v některých ohledech tento scénář představuje ideální kompromis - oboustranně výhodná situace pro člověka a planetu - bez odhodlaného a včasného jednání by to ovšem stejně snadno mohla být situace vedoucí k oboustranné strátě. To nás přivádí k našemu poslednímu scénáři, k maximálnímu odporu a útokům na infrastrukturu, které mají zaručit přežití obyvatelné planety.

Maximální útoky na infrastrukturu

V tomto závěrečném scénáři by militantní odpor měl jeden primární cíl: co nejrychlejší a bezprostřední snížení spotřeby fosilních paliv (a tím i ekologických škod). Měřítkem by bylo devadesátiprocentní snížení. Pro militanty v tomto scénáři by dopady na civilizované lidi byly sekundární.

Stručně řečeno, jejich zdůvodnění spočívá v tom, že lidé včas nic neudělají, aby zabránili zničení planety ve velké míře. Chudí lidé jsou nuceni se vypořádat s primárními krizovými situacemi, bohatí lidé profitují ze současného stavu, a střední třída (bohatí lidé podle globálních standardů) jsou příliš posedlí svým vlastním nárokem a technologickou podívanou, aby udělali cokoliv. Riziko neovladatelného globálního oteplování je naléhavé. Pokles lidské populace je nevyhnutelný a méně lidí zemře, pokud dojde ke zhroucení dříve.

Přemýšlejte o tom tímto způsobem. Víme, že lidský druh rostoucím počtem překročil kritickou hranici. To znamená, že značná část lidí, kteří nyní žijí, možná bude muset dříve zemřít, než se vrátíme zpět pod nosnou kapacitu země. A tento nepoměr každým dnem roste. Každý den se nosná kapacita země snižuje stovkami tisíc lidí a každý den se lidská populace zvyšuje o více než 200,000.^[15] Lidé, kteří jsou denně připočítané k překročení nosnosti země jsou zbytečné a nesmyslné smrti. Dalším argumentem je, že oddalování kolapsu je samo o sobě formou masové vraždy.

Dále argumentují, že lidské bytosti jsou jen jedním druhem z milionů. Zabít miliony druhů ve prospěch jednoho je šílené, stejně jako by bylo zabíjení milionů lidí ve prospěch jedné osoby šílené. A protože neomezený ekologický kolaps by stejně vyhubil lidstvo, tyto ostatní druhy by nakonec zemřeli pro nic za nic a zotavení planety by trvalo miliony let. Proto ty z nás, kteřím záleží na budoucnosti planety, musí co nejdříve odstranit průmyslovou energetickou infrastrukturu. Všichni budeme muset co nejlépe řešit sociální důsledky. Kromě toho je rychlý kolaps pro člověka nakonec dobrý - i když dojde k částečnému zániku - protože alespoň někteří lidé přežijí. A pamatujte, že lidé, kteří zhroucení systému potřebují nejvíce, jsou venkovští chudí ve většině světa: čím rychlejí mohou aktivisté svrhnout průmyslovou civilizaci, tím lepší jsou vyhlídky pro tyto lidi a jejich pozemní základny. Bez ohledu na to, bez okamžité akce, zemře každý.

{modul zobrazení tří scénářů DEW - popisek kritické infrastruktury}

V tomto scénáři by dobře organizované podzemní militanti prováděli koordinované útoky na energetickou infrastrukturu po celém světě. Tyto útoky by mohly mít jakoukoliv taktickou formu, kterou by dokázali militanti uskutečnit - akce proti plynovodům, elektrickým vedením, tankerům a rafinériím, možná pomocí elektromagnetických pulsů (EMP) k způsobení škody. Na rozdíl od předchozího scénáře by nebyl učiněn žádný pokus udržet krok s nadzemními aktivisty. Útoky by byly tak vytrvalé, jak by to militanti dokázali zvládnout. Dostupnost energie z fosilních paliv by klesla o devadesát procent. Emise skleníkových plynů by klesly.

Průmyslová ekonomika by se rozpadla. Výroba a doprava by se zastavila kvůli častým výpadkům proudu a nesmírně vysokým cenám fosilních paliv. Některé vlády, možná i většina vlád, by zavedla stanné právo a přídělový systém. Vlády, které se vydaly autoritářskou cestou, by byly obzvlášťě zaměřeny militantními odpůrci. Jiné státy by prostě selhaly a rozpadly se.

Teoreticky, i s devadesátiprocentním snížením dostupnosti fosilních paliv by stále ještě zbývalo dost na provedení základních činností přežití jako je pěstování potravin, vytápění a vaření. Vládní a občanské instituce by se stále mohly pokusit o rychlý posun k soběstačnému způsobu hospodaření pro své obyvatelstvo, ale místo toho by se armády a velmi bohatí lidé pokusili nasát prakticky všechny zbývající zásoby energie. Na některých místech by se jim to podařilo a výsledkem by byl rozsáhlý hlad. Na jiných místech by lidé odmítli autoritu těch, kteří jsou u moci. Většina existujících velkých institucí by se jednoduše zhroutila a bylo by na místních lidech, aby se buď postavili za lidská práva a lepší způsob života, nebo se vzdali autoritářské moci. Úmrtnost by se zvýšila, ale jak jsme videli na příkladech Kuby a Ruska, veřejný pořádek se může udržet i přes potíže.

Co bude dál, bude záviset na řadě faktorů. Pokud by útoky mohly přetrvávat a těžba ropy byla udržována na minimu po delší dobu, průmyslová civilizace by se pravděpodobně nereorganizovala sama.

Dobře střežené průmyslové enklávy by zůstaly a palivo či zdroje by byly doprovázeny ozbrojenými silami. Pokud by se podařilo, pomocí stanného práva zastavit útoky po prvních několika vlnách (něco, co se nepodařilo například v Nigérii), následky by byly nejisté. Ve dvacátém století se průmyslové společnosti zotavily z katastrof, stejně jako Evropa po druhé světové válce. Ale tohle by byla jiná situace. Pro většinu oblastí by pomoc zvenčí nepřišla. Lidská populace by již nebyla schopna předstihnout vyčerpání světové biokapacity, které je v současnosti ukryto fosilními palivy. To neznamená, že by dopady byly všude stejné; venkovské a tradiční populace by se vyrovnaly lépe.

Ve většině oblastí by nebylo možné reorganizovat energeticky náročnou průmyslovou civilizaci. I na místech, kde stávající politické organizace přetrvají, konzumace by klesla. Ti, kteří jsou u moci, by nebyli schopni udržovat nátlak přes velké vzdálenosti a museli by většinou omezit své činnosti na blízké oblasti. To například znamená, že by tropické plantáže biopaliv nebyly proveditelné. Totéž platí pro dehtové písky a povrchovou těžbu uhlí. Výstavba nové, rozsáhlé infrastruktury by jednoduše nebyla možná.

Ačkoliv by lidská populace klesla, situace prakticky všech ostatních druhů by se zlepšila. Oceány by se začaly rychle zotavovat. Totéž platí pro poškozené oblasti divočiny. Protože by emise skleníkových plynů byly sníženy na drobný zlomek předchozích úrovní, bylo by pravděpodobné, že by se zabránilo neovladatelnému globálnímu oteplování. Ve skutečnosti by vracející se lesy a pastviny prostřednictvím sekvestrace, tedy trvalého uskladnění oxidu uhličitého, pomohly udržovat klimatické podmínky umožňující život na zemi.

Jaderná válka by byla nepravděpodobná. Snížení počtu obyvatel a průmyslových činností by snížilo hospodářskou soutěž mezi zbývajícími státy. Omezení zdrojů by byla do značné míry logistická, takže by eskalující války o zdroje, zásoby a oblasti bohaté na suroviny byly zbytečné.

Tento scénář rovněž obsahuje výhrady týkajících se provedení a přijatelnosti. Ovšem zaručuje budoucnost planety i lidského druhu tím, že by zachránil nezměrný počet živých tvorů. Ano, vytvořilo by to těžkosti městským bohatým a chudým, avšak by většina ostatních na tom byla okamžitě lépe. Nazývat takový koncept nepopulárním by bylo skromné vyjádření (ačkoliv by militanti v tomto scénáři argumentovali, že zemře méně lidí než v případě neovladatelného globálního oteplování či pokračování obvyklým způsobem).

Existuje stále otázka přijatelnosti. Mohl by se mobilizovat dostatek ekologicky motivovaných militantů, aby se tento scénář uskutečnil? Není pochyb o tom, že pro mnoho lidí je druhý, mírnější scénář přijatelnější a pravděpodobnější.

Existuje zamozřejmě nekonečné množství možných budoucností, které bychom mohli popsat. Popíšeme ještě jednu možnou budoucnost, kombinaci předchozích dvou, ve které se hnutí odporu pustí do strategie rozhodujícího ekologického boje.

Strategie rozhodujícího ekologického boje

Cíle

Hlavním cílem hnutí primárního odporu v tomto scénáři je jednoduše živá planeta - planeta nejen žijící, ale v procesu zotavení, rok od roku živější a rozmanitější. Planeta, na které lidé žijí ve spravedlivých a udržitelných komunitách, aniž by planetu nebo sebe navzájem zneužívali.

Vzhledem k našemu současnému stavu nouze to vede k bezprostřednějšímu cíli, který je jádrem velké strategie tohoto hnutí:

Cíl 1

Narušit a demontovat průmyslovou civilizaci, a tímto odstranit schopnost mocných vykořisťovat marginalizované lidi a zničit planetu.

Druhý cíl tohoto hnutí obojí závisí a napomáhá prvnímu:

Cíl 2

Chránit a budovat spravedlivé, udržitelné a autonomní lidské komunity, a v rámci toho pomáhat při obnově země.

Strategie

K dosažení těchto cílů je zapotřebí několika rožšířených strategií zahrnujících velké množství lidí v mnoha různých organizacích, jak nadzemních, tak podzemních. Primární strategie potřebné v tomto teoretickém scénáři zahrnují následující:

Strategie A

Zapojit se do přímých militantních akcí proti průmyslové infrastruktuře, zejména energické infrastruktuře.

Strategie B

Pomáhat a účastnit se probíhajících bojů za sociální a ekologickou spravedlnost; podporovat rovnost a zmařit zneužívání těmi, kteří jsou u moci.

Strategie C

Zastávat se půdy a zamezovat rozšiřování průmyslové těžby dřeva, hornictví, stavebnictví atd. tak, aby po rozpadu civilizace zůstalo více druhů a nepoškozené půdy.

Strategie D

Budovat a mobilizovat odbojové organizace, které budou podporovat výše uvedené činnosti včetně decentralizovaného školení, náboru, logistického zabezpečení apod.

Strategie E

Obnovit udržitelnou základnu pro lidské společnosti (včetně trvalých polykultur pro potraviny) a lokální demokratické komunity, které dodržují lidská práva.

Při popisu tohoto alternativního budoucího scénáře bychom měli mít jasno v některých zkratek frází jako například "akce proti průmyslové infrastruktuře." Ne všechna infrastruktura je vytvořena stejně a ne všechny akce proti infrastruktuře mají stejnou prioritu, účinnost nebo morální přijatelnost. Jak Derrick napsal v Endgame, nemůžete uvést morální argument, proč vyhodit do povětří dětskou nemocnici. Na druhou stranu nemůžete uvést morální argument proti útokům na vysílače mobilních sítí. Některá infrastruktura je snadno, jiná těžce, a další příliš těžce napadnutelná.

Stejně tak existuje mnoho mechanismů, které vedou ke kolapsu a nejsou všechny stejné nebo stejně žádoucí. Ve scénáři rozhodujícího ekologického boje jsou některé mechanismy úmyslně urychleny a podporovány, zatímco jiné jsou zpomaleny nebo zredukovány. Například úbytek energie snižováním spotřeby fosilních paliv je mechanismem kolapsu, který je vysoce prospěšný pro planetu a taktéž člověku (zejména ve střednědobém až dlouhodobém horizontu), a tento mechanismus je podporován. Na druhé straně je ekologický kolaps destrukcí přirozeného prostředí a zhroucením biologické rozmanitosti rovněž mechanismem kolapsu (i když trvá déle než postihne také člověka), a tento druh kolapsu je zpomalen nebo přerušen kdykoliv a kdekoliv to je možné.

Obecně řečeno, lze kolaps nazývat rychlou ztrátou komplexity či složitosti.^[16] Je to posun směrem k menším a decentralizovanějším strukturám - sociálním, politickým, ekonomickým - s menší sociální stratifikací, regulací, kontrolou chování a reglementací atd. ^[17] Mezi hlavní mechanismy kolapsu patří (v žádném konkrétním pořadí):

• Úbytek energie v době vrcholu těžby fosilních paliv přičemž rostoucí, industrializující se populace dále snižuje její dostupnost na osobu.
• Průmyslový kolaps následkem konce globálních úsporů z výroby ve velkém, vyvolaném zvyšováním nákladů na dopravu či výrobu a ekonomickým poklesem.
• Ekonomický kolaps kvůli neschopnosti globálního podníkového kapitalismu udržet růst a základní operace.
• Změna klimatu způsobující ekologický kolaps, selhání zemědělství, uprchlickou krizi, nemoci atd.
• Ekologický kolaps mnoha různých druhů způsobený těžbou zdrojů, ničením přírodního prostředí a biologické rozmanitosti a klimatickými změnami.
• Nemoci, včetně epidemií a pandemií způsobené přelidněnými životními podmínkami a chudobou, spolu s bakteriálními chorobami, které jsou stále odolnější vůči antibiotikům.
• Potravinové krize způsobené odsunem samozásobitelských zemědělců a ničením místních potravinových systémů, hospodářskou soutěží o obilí ze strany zemědělských podniků a produkce biopaliv, chudobou a fyzickými limity výroby potravin zdůvodu vysoké spotřeby.
• Zvýšené čerpání kvůli zrychlené spotřebě konečných dodávek vody, půdy a oleje povede k rychlému vyčerpání dostupných zdrojů.
• Politický kolaps, poté co se velké politické entity začnou rozpadávat na menší skupiny, secesionisté se začnou odtrhávat od větších států a některé státy zkrachují nebo prostě selžou.
• Sociální kolaps, protože nedostatek zdrojů a politické otřesy rozdělí velké umělé identity skupin na menší (někdy založené na třídě, etnické nebo náboženské příslušnosti), často vedoucí ke konkurenci mezi těmito skupinami.
• Války a ozbrojené konflikty, zejména války o zdroje či zbývající zásoby konečných zdrojů a vnitřní konflikty mezi válečnými diktátory a soupeřícími frakcemi.
• Zločiny a vykořisťování způsobené chudobou a nerovností, zejména v přeplněných městských oblastech.
• Vysídlení uprchliků v důsledku spontánních katastrof jako jsou zemětřesení a hurikány, zhoršené změnou klimatu, nedostatkem potravin atd.

V tomto scénáři má každý negativní aspekt kolapsu civilizace reciproční trend, který hnutí odporu podporuje. Kolaps velkých autoritářských politických struktur má protějšek ve vytváření malých participativních politických struktur. Kolaps globálního průmyslového kapitalismu je protikladem místních systémů výměny, spolupráce a vzájemné pomoci. A tak dále. Obecně řečeno, v této alternativní budoucnosti malé množství lidí z podzemních hnutí svrhne velké špatné struktury, a velké množství lidí z nadzemních hnutí kultivuje malé dobré struktury.

Joseph Tainter ve své knize The Collapse of Complex Societies - Kolaps komplexních společností, tvdí, že jeden z hlavních mechanismů kolapsu souvisí se společenskou složitostí. Složitost je obecný pojem, který zahrnuje počet různých pracovních míst nebo rolí ve společnosti (např. nejen léčitele, ale epidemiologové, traumatologové, gerontologové atd.), velikost a složitost politických struktur (např. nejen lidová shromáždění, ale obrovské, rozlehlé byrokracie), počet a složitost vyráběných předmětů a technologií (např. nejen kopí, ale mnoho různých kalibrů a typů kulek) atd. Civilizace se snaží řešit problémy pomocí složitosti a v důsledku toho se složitost postupem času zvyšuje.

Ale složitost má svojí cenu. Úpadek civilizace začíná, když náklady na složitost začínají převyšovat přínosy - jinými slovy, když zvýšená komplexita začíná přinášet klesající výnosy. V tomto okamžiku pociťují jednotlivci, rodiny, komunity, politické a sociální jednotky odrazující vliv na účast v této civilizaci. Složitost stále roste, ano, ale rovněž se stále více prodražuje. Nakonec prudký nárůst nákladů způsobí, že se civilizace zhroutí a lidé se zaměří na menší místní politické organizace a sociální skupiny.

...Sabotáž lze převážit výrobu

Součástí práce odporového hnutí je zvyšování nákladů a snižování návratnosti komplexity ve velké míře. To nevyžaduje okamžitý kolaps nebo dramatické globální akce. I malé akce mohou zvýšit náklady na komplexitu a zrychlit dobré části kolapsu a zároveň zmírnit špatné.

Součástí Tainterova argumentu je, že se moderní společnost nerozpadne stejným způsobem jako staré společnosti, protože složitost (například rozsáhlým zemědělstvím a těžbou fosilních paliv) se stala spíše fyzickou oporou lidského života než vedlejším přínosem. Mnoho historických společností se zhroutilo, když se lidé vrátili do vesnic a k méně složitému, tradičnímu životu. Rozhodli se to udělat. Moderní lidé to neudělají, alespoň ne ve velké míře, cástečně proto, že vesnice jsou pryč a tradiční způsoby života pro ně již nejsou přímo přístupné. To znamená, že lidé v moderní civilizaci se ocitají v prekérní situaci a mnozí se budou i nadále zastávat průmyslové civilizace, i když je její pokračování zjevně kontraproduktivní. Podle scénáře rozhodujícího ekologického boje aktivisté nadzemního hnutí odporu usnadňují tento aspekt kolapsu vývojem alternativ, které zmírní nátlak a povzbudí lidi, aby opustili průmyslový kapitalismus z vlastního přesvědčení.

***

Existuje něco obdivuhodného ohledně konceptu rozvleklé lidové války, který byl používán v Číně a Vietnamu. Je to elegantní nápad, pokud lze válku v takových termínech popsat. Hlavní myšlenka je přizpůsobitelná a použitelná i při velkých neúspěchech a zvratech osudu.

Ale rozvleklá lidová válka jako taková se nevztahuje na konkrétní budoucnost, o které diskutujeme. Lidé v tomto scénáři nikdy nebudou mít počet lidí, který rozvleklá lidová válka vyžaduje. Budou však také čelit jinému protivníkovi, pro kterého platí rozdílné taktiky. Budou tedy brát základní myšlenku rozvleklé lidové války a tuto myšlenku aplikovat na svou vlastní situaci - na to, že je třeba zachránit planetu, zničit civilizaci, udržet ji dole a zabránit opětovnému vzestupu. A vymyslí novou velkou strategii založenou na jednoduchém kontinuu kroků, které postupují logicky krok za krokem.

V tomto alternativním scénáři budoucnosti má rozhodující ekologický boj čtyři fáze, které postupují od blízké budoucnosti až po pád civilizace. První fází je Networking & Mobilizace. Druhou fází je Sabotáž & Asymetrické Akce. Třetí fází je Narušení Systémů. A čtvrtou a poslední fází je Rozhodující Demontáž Infrastruktury.

Každá fáze má své vlastní cíle, operační přístupy a organizační požadavky. Neexistuje žádná jasná dělicí čára mezi fázemi a různé regiony postupují fázemi v různých časech. Tyto fáze zdůrazňují roli militantních sítí odporu. Současně dochází k budování alternativ a k revitalizaci lidských komunit nadzemními skupinami odporu. To však nevyžaduje stejnou strategickou přísnost. Obnova zdravých lidských komunit s existenční základnou se musí prostě stát co nejrychleji, kdekoliv, s harmonogramem a metodami výhodnými pro tento region. Na druhé straně, militantní odpůrci tohoto scénáře musí sdílet některé velké strategie aby uspěli.

Předchozí

Následující

Čtyři fáze DEW

Čtyři fáze rozhodujícího ekologického boje

Poslechněte si zvukovou verzi čtyř fází DEW: Fáze I - II - III - IV

Fáze I - Networking a Mobilizace

Úvod

V první fázi se odpůrci organizují do sítí konexí a zaměřují se na budování kultur odporu, které tyto sítě podporují. Mnoho sympatizantů nebo potenciálních rekrutů není obeznámeno se strategií a akcemi závažného odporu, takže se vyvíjí úsilí, tyto informace šířit. Ale klíčovou aktivitou této fáze je ve skutečnosti formování nadzemních a podzemních organizací odporu (nebo alespoň jader), které budou organizovat nábor a rozhodné kroky. Kultura bezpečnosti a kultura odporu nejsou v této době příliš rozvinuté, takže je třeba vyvinout další úsilí, aby se zabránilo nedbalým chybám, které by mohly vést k zatčení, a odradilo informátory od shromážďování nebo předávání informací.

V této fázi je školení aktivistů klíčové, zejména prostřednictvím nízkorizikových (ale účinných) akcí. Noví rekruti se stanou bojovníky, kádrovníky a vůdci pozdějších fází. Noví aktivisté jsou začleněni do étosu odporu procesem enkulturace a stávající aktivisté se vzdávají špatných nebo kontraproduktivních návyků. To je doba, kdy se hnutí odporu organizuje a stává se závažným. Lidé ponechají své individuální potřeby a konflikty stranou, aby vytvořili hnutí, které je schopné bojovat aby zvítezilo.

V této fázi se izolovaní lidé spojí, aby vytvořili vizi a strategii pro budoucnost a ustanovili jádra budoucích organizací. Networking, tedy vytváření vztahů, se samozřejmě vyskytuje s organizacemi zaměřenými na odpor, které již existují, ale většina tradičních organizací není ochotna zaujmout pozice militantnosti nebo neústupnosti vůči těm, kteří jsou u moci či krizím, kterým tito lidé čelí. Pokud možno, by se jim mělo dodat odvahu k tomu, aby zaujaly pozice více v souladu s rozsahem daného problému.

Tato fáze již probíhá, ale ještě zbývá vykonat mnoho práce.

Cíle

• Budovat kulturu odporu se vším, co to s sebou nese.
• Vybudovat nadzemní a podzemní sítě odporu a zajistit přežití těchto sítí.

Úkony

• Úkony jsou obvykle akce s nižším rizikem, aby lidé mohli být školeni a prověřováni, a aby byly zavedeny podpůrné sítě. Tyto akce spadají především do kategorie udržování a formování.
• V této době je velmi důležitý maximální nábor a školení. Čím dříve jsou lidé přijímáni, tím je pravděpodobnější, že budou důvěruhodní. A tím více času zbývá k prověření jejich schopností k provádění závažnějších akcí.
• Komunikační a propagandistické operace jsou rovněž nutné pro dosah a šíření informací o užitečných taktikách a strategiích a o potřebě organizovaných akcí.

Organizace

• Většinu organizací odporu v tomto scénáři lze pokládat za stále poměrně difúzní sítě, ale začínají se rozšiřovat a spojovat. Cílem této fáze je budování organizace.

Fáze II - Sabotáž a Asymetrické Akce

Úvod

V této fázi by se mohli odpůrci oportunistickým způsobem pokusit narušit nebo zneškodnit konkrétní cíle. Z velké části ještě neexistují nutné podzemní sítě odpůrců a dovednosti, které by umožnily zaměření na množství větších cílů. Odpůrci se mohou zaměřit na obzvláště pobuřující cíle - například elektrárny poháněné uhlím nebo vykořisťovatelské banky. V této fázi se odpor zaměřuje na praxi, sondování nepřátelských sítí a zabezčení, a zintenzivňování podpory při současném budování organizačních sítí. V této možné budoucnosti se podzemní buňky organizace nepokouší vyvolat nesmírnou represi nad rámec schopnosti zvládání jejich vznikajících sítí. Dále, když nastanou vážné represe a komplikace, ustoupí k dřívější fázi s důrazem na organizaci a přežití. Vskutku se v této fázi pravděpodobně vyskytují větší překážky, což naznačuje nedostatek základních pravidel a struktury a taktéž signalizuje potřebu vrátit se k některým prioritám první fáze.

Hnutí odporu v tomto scénáři chápe důležitost rozhodujícího jednání. Jejich důraz v prvních dvou fázích nebyl na přímou akci, ale ne proto, že by se drželi zpátky. Je to proto, že pracují tak dobře jak to zatraceně dokážou, zatímco postupují krok za krokem. Vědí, že planeta (a budoucnost) potřebuje jejich jednání, ale chápou, že nebude mít prospěch z bláznivých a ukvapených akcí nebo vytváření problémů, na které ještě nejsou připraveni. To vede pouze k poškození morálky a zklamání. Takže jejich hnutí jedná tak závažně, rychle a rázně jak je to možné, ale zajišťuje aby byl položen základ, který organizace potřebuje, aby byla skutečně efektivní.

Čím více lidí se připojí k hnutí, tím tvrdějí pracují, tím více jsou motivováni, tím rychlejí mohou postupovat z jedné fázi do další.

V této alternativní budoucnosti přebírají zejména nadzemní aktivisté několik důležitých úkolů. Usilují se o přijetí a normalizaci militantnějších a radikálnějších taktik tam, kde to je vhodné. Hlasitě podporují sabotáž, aby kritizovali ty, kteří jsou u moci za nečinnost v kritických otázkách jako je změna klimatu (raději než kritizovat sabotéry). Argumentují, že sabotáž by nebyla nutná, kdyby občanská společnost přiměřeně reagovala na sociální a ekologické problémy. Nespojují se s těmi, kteří jsou u moci proti sabotérům a tvrdí, že situace je natolik závažná, aby bylo takové jednání legitimní.

V této chvíli ve scénáři, radikálnější a základní skupiny vytvářejí kulturu odporu a nadále budují samostatné organizace a paralelní instituce. Tyto instituce se etablují a ustavují svoji legitimaci, navazují komunitní kontakty a zejména podnikají kroky k nalezení vztahů mimo tradiční "aktivistickou bublinu". Tyto instituce se také zaměřují na nouzové situace, připravenost na katastrofy a pomáhají lidem vypořádat se s nadcházejícím kolapsem.

Současně nadzemní aktivisté organizují lidi pro občanskou neposlušnost, hromadnou konfrontaci a další formy přímé akce kdekoliv jsou vhodné.

Začne se dít také něco jiného: nadzemní organizace vytvářejí koalice, konfederace a regionální sítě, protože vědí, že se pozdějí objeví větší překážky. Tyto konfederace maximalizují potenciál nadzemního organizování sdílením materiálů, znalostí, dovedností, učebních osnov atd. Kromě toho plánují strategicky a zaměřují se na provádění plánovaných kampaní místo pouhé reakce a organizování od krize ke krizi.

Cíle

• Identifikovat a věnovat se individuálním cílům s vysokou prioritou. Tyto cíle jsou vybírány těmito odpůrci, protože jsou obzvláště dosažitelné nebo z jiných důvodů výběru cíle.
• Poskytnout kádrovníkům školení a zkušenosti v reálném životě, které jsou nezbytné pro napadení větších cílů a systémů. I rozhodující akce mají v této fázi omezený rozsah a dopad, nicméně dobrý výběr cílů a načasování umožňuje značné zisky.
• Tyto operace také odhalují slabá místa v systému, demonstrují proveditelnost podstatného odporu a inspirují další odporníky.
• Veřejně zavést logický základ podstatného odporu a konfrontace s mocí.
• Zřizovat konkrétní nadzemní organizace a paralelní instituce.

Úkony

• Omezené, ale přibývající rozhodující operace, kombinované s rostoucími udržovacími operacemi (za účelem podpory větších a logisticky náročnějších organizací) a pokračujícími formovacími operacemi.
• V rozhodujících a podpůrných operacích jsou tyto hypotetické odpůrci opatrní a bystří. Nové a nezkušené kádrovníci mají tendency být nadměrně sebevědomí, takže za účelem kompenzace vybírají pouze operace s jistými výsledky. Vědí, že v této fázi se stále vybudovává základ pro větší akce, které teprve přijdou.

Organizace

• Vyžaduje podzemní buňky, ale těží z větších podzemních sítí. V této době je stále kladen důraz na nábor.
• Nadzemní sítě a hnutí se šíří co nejvíce, zejména proto, že nadcházející práce vyžaduje značný čas na rozvoj dovedností, komunit atd.

Fáze III - Narušení Systémů

Úvod

V této fázi odpůrci postupují od jednotlivých cílů k zaměření na celé průmyslové, politické a ekonomické systémy. Narušení průmyslových systémů vyžaduje organizaci podzemních sítí hierarchickým nebo polovojenským způsobem. Tyto větší sítě se vyvíjejí z předchozích fází se schopností provádět více současných akcí.

Cílem narušení systémů je identifikace klíčových bodů a překážek v systémech protivníka (elektrických, dopravních, finančních atd.) a zaměření na kolaps těchto systémů nebo snížení jejich funkcí. Nejedná se o jednorázový čin. Průmyslové systémy jsou velké a mohou být křehké, nejsou nepružné, naopak se rozprostírají a pokouší se o opravy. Členové hnutí odporu tomu rozumějí. Efektivní narušení systémů vyžaduje plánování kontinuálních a koordinovaných akcí v průběhu času.

V tomto scénáři nadzemní skupiny nemohou získat popud, dokud vše poběží dál obvyklým způsobem. Na druhé straně, protože globální průmyslové a ekonomické systémy se stále více narušují (kvůli kapitalisticky vyvolanému kolapsu, globálním klimatickým katastrofám, ropnému zlomu, zeminovému zlomu, vodnímu zlomu nebo z jiných důvodů), zvyšuje se podpora odolných místních komunit. Selhání v dodávce elektřiny a vyrobeného zboží zvyšuje zájem o místní potraviny, energii apod. Tato narušení také usnadňují lidem vyrovnat se s uplným kolapsem, dlouhodobou i krátkodobou ztrátou, dlouhodobým ziskem, a to i tam, kde lidé si dělají starosti.

Dimitrij Orlov, hlavní analytik sovětskéko kolapsu, vysvětluje, že nefunkční povaha sovětského systému připravila lidi na jeho konečný rozpadnutí. Naproti tomu nepřerušovaně fungující průmyslová ekonomika způsobuje falešný pocit bezpečí, takže lidé nejsou připraveni, což zhoršuje dopad. "Po zhroucení systému budete litovat, že nemáte nespolehlivý maloobchodní segment s nedostatkem a dlouhými frontami na chléb, protože v tom případě by lidé byli nuceni se naučit jak se protloukat životem místo toho, aby stáli a čekali, až někdo přijde a je nakrmí."^[18] Nadzemní organizace a instituce jsou touto fází plně etablovány. Pokračují v prosazování reforem se zaměřením na naléhavou nutnost spravedlnosti, přemístění a odolných komunit, protože dominantní systém je nespravedlivý, nespolehlivý a nestabilní.

Samozřejmě, v tomto scénáři militantní akce, které mají dopad na každodenní život, vyvolávají protireaki; někdy ze strany veřejnosti, ale zejména ze strany autoritářů na všech úrovních. Nadzemní aktivisté jsou předními bojovníci proti autoritářství. Oni jsou jědiní, kteří dokážou mobilizovat lidový základ, který je nutný k zabránění fašismu.

Navíc nadzemní aktivisté využívají narušené systémy jako příležitost k posílení místních komunit a paralelních institucí. Lidé jsou povzbuzováni, aby podporovali partcipativní místní alternativy v hospodářské, politické a sociální oblasti. Když ekonomické nepokoje způsobují nezaměstnanost a hyperinflaci, lidé jsou zaměstnáni místně ve prospěch svě komunity a pozemní základny. V tomto scénáři, protože národní vlády na celém světě stále více bojují s krizemi (jako je například ropný zlom, nedostatek potravin, klimatický chaos atd.) a stále méně dokáží obyvatelstvo zaopatřit, místní a demokratické rady začínají přebírat správu základních a nouzových služeb, a lidé začínají přesměrovávat své daně na tyto místní entity (třeba jako součást kampaně obecné nespolupráce proti těm u moci). Tato situace nastává v souvislosti s již přijatými opatřeními v oblasti reakce na mimořádné situace a připravenosti na katastrofy.

V tomto scénáři, kdykoliv ti, kteří jsou u moci, zvyšují vykořisťování nebo autoritářství, nadzemní odpůrci vyzívají lidi, aby odklonili podporu od těch, kteří jsou u moci k místním demokratickým politickým orgánům. Tyto paralelní instituce dokážou dělat lepší práci než ty u moci. Mezidemografické vztahy navázané v předchozích fázích pomáhají udržovat zodpovědnost těchto místních politických struktur a získávat podporu mnoha komunit.

V průběhu této fáze je vyvíjeno strategické úsilí o posílení existujícího nátlaku na ekonomické a průmyslové systémy způsobeného ropným zlomem, finanční nestabilitou a souvisejícími faktory. Odpůrci porovnávají svoji práci s tlačením do rozviklané budovy, která se již začíná naklánět. Ve skutečnosti v tomto scénáři mnoho poruch systémů pochází spíše ze samotného systému než ze strany odpůrců.

Tato fáze přináší významné a rozhodující zisky. I když se hlavní průmyslové a ekonomické systémy uplně nezhroutily, prodloužené narušení znamená snížení ekologického dopadu, skvělá zpráva pro planetu a přežití lidstva. Dokonce padesátiprocentní snížení průmyslové spotřeby nebo emisí skleníkových plynů je masivním vítězstvím (zejména s ohledem na to, že i přes veškerý ekologický aktivismus stále roste), a to dává odpůrcům - a všem ostatním - nějaký čas.

V nejoptimističtějších částech tohoto hypotetického scénáře přiměje účinné hnutí odporu ty, co jsou u moci, aby vyjednali nebo nabídli ústupky. Jakmile hnutí odporu prokázalo schopnost používat skutečnou strategii a sílu, nemohlo být ignorováno. Ti u moci začínají klepat na dveře aktivistů hlavního proudu a prosit, aby vyjednali změny, které by ovšem kooptovaly příčinu hnutí odporu a omezily další činnost.

V této verzi budoucnosti však odbojové skupiny skutečně začínají přebírat iniciativu. Chápou, že po většinu historie civilizace si ti, co jsou u moci, udrželi iniciativu, nutili odbojové skupiny nebo kolonizované lidi, aby zůstali v defenzívě, pouze reagovali na útoky, aby byli trvale ve stavu zdeptání. Avšak ropný zlom a narušení systémů způsobily řadu mimořádných událostí pro ty, kteří jsou u moci; některé způsobené organizovanými skupinami odporu, jiné způsobené občanskými nepokoji a nedostatkem, a některé způsobené sociálními a ekologickými důsledky staletí - tisíceletí vykořisťování. Možná poprve v historii jsou ti, kteří jsou u moci, globálně vyvedené z rovnováhy a zabývají se vlnou zhoršujících se krizí. To poskytuje klíčovou příležitost pro odbojové skupiny a autonomní společenství, aby se chopily a udržely iniciativu.

Cíle

• Zacílit na klíčové body konkrétních průmyslových a ekonomických systémů za účelem jejich narušení a deaktivace.
• Způsobit měřitelné snížení průmyslové činnosti a průmyslové spotřeby.
• Kde lze uplatnit, umožnit koncese, vyjednávání nebo sociální změny.
• Vyvolat kolaps konkrétních společností, průmyslových odvětví nebo ekonomických systémů.

Úkony

• Většinou rozhodující a udržovací, ale v případě potřeby formovací pro narušení systémů. Kádrovníci a bojovníci by už teď měli být stále ostřílenější, ale začátek rozhodujících a závažných akcí by mohlo znamenat vysokou míru oslabování odpůrců. Nemá smysl být vágní; členové odporu v této alternativní budoucnosti, kteří jsou odhodláni k militantnímu odporu, předpokládají, že skončí buď mrtvý anebo ve vězení. Vědí, že něco lepšího než to byl dar, který lze získat dovedností a štěstím.

Organizace

• Je nutné, silně využívat podzemních sítí; operační koordinace je předpokladem pro účinné narušení systémů.
• Nábor probíhá dále, zejména nábor pomocných sil za účelem zvládnutí ztrát z oslabení. V této fázi dochází k několika závažným pokusům o infiltraci. Infiltrace ovšem nejsou tak úspěšně, jak by mohly být, protože podzemní sítě ve velké míře nabíraly nové členy (před rozsáhlými akcemi), aby zajistily přítomnost důvěryhodné skupiny vůdců a kádrovníků, kteří tvoří páteř sítí.
• Nadzemní organizace dovedou značně mobilizovat kvůli různým sociálním, politickým a materiálním krizím.
• V této době se militantní odpůrci obávají protireakce od lidí, kteří by měli být na jejich straně, jako mnoho liberálů, zejména protože ti, kteří jsou u moci zvyšují nátlak na nadzemní aktivisty.

Fáze IV - Rozhodující Demontáž Infrastruktury

Úvod

Rozhodující demontáž infrastruktury jde o krok dále než narušení systemů. Záměrem je natrvalo demontovat co nejvíce průmyslové infrastruktury založené na fosilních palivech. Tato fáze je poslední možností; podle nejoptimističtějšího odhadu by to nebylo nutné. Podle optimistického odhadu tohoto scénáře by se konvergující krize a narušení infrastruktury spojily s prudkými nadzemními pohyby, které by donutili ty, kdo jsou u moci, aby přijali sociální, politické a ekonomické změny; snížení spotřeby by se spojilo se skutečným a úpřímným pokusem o přechod k udržitelné budoucnosti.

Ale tento optimistický odhad není pravděpodobný. Je více pravděpodobné, že ti, kteří jsou u moci (a mnoho běžných lidí) se budou více držet civilizace, i když se už hroutí. A pravděpodobně budou podporovat autoritářství, pokud si budou myslet, že si tím budou moci zachovat svá privilegia a nároky.

Klíčovým tématem, ke kterému jsme se znovu a znovu vraceli, je čas. Brzy dosáhneme (pokud jsme již nedosáhli) bod ireverzibilního, neovladatelného globálního oteplování. Fáze narušení systémů tohoto hypotetického scénáře nabízí selektivitu. Činy narušení v tomto scénáři jsou navrženy tak, aby posunuly dopady na průmysl a zároveň minimalizovaly dopady na civilisty. Ale průmyslové systémy jsou pevně integrovány do civilní infrastruktury. Pokud selektivní narušení systémů nebude fungovat dostatečně brzy, mohou někteří odpůrci dojít k závěru, že je nutné úplné narušení, aby se zabránilo vypálení planety na popel.

Rozdíl mezi fázemi III a IV tohoto scénáře se může jevit jako nepatrný, protože obě ve velké míře zahrnují na provozní úrovní koordinované akce k narušení průmyslových systémů. Ale fáze III vyžaduje určitý čas na práci - oslabení systému, mobilizace lidí a organizací, a rozvoj narušujících akcí. Fáze III také zahrnuje "rozumné varování" pro běžné lidi k přípravě. Fáze III dále poskytuje čas na to, aby se odpor vyvíjel logisticky a organizačně, což je nutné pro přechod do fáze IV. Rozdíl mezi oběma fázemi je kapacita a restrikce. Odpůrci v tomto scénáři potřebují dvě věci, aby pokračovali z fáze III do fáze IV: organizační kapacitu k přijetí opatření vyžadovaných ve fázi IV a jistotu, že již nemá smysl čekat na společenské reformy, aby uspěli podle vlastního rozvrhu.

V tomto scénáři obě tyto fáze zachraňují životy, lidské i mimolidské. Ale pokud se rozsáhlá nadzemní mobilizace neuskuteční jakmile dojde ke kolapsu, stane se fáze IV nejúčinnějším způsobem, jak zachránit životy.

Představte si, že jedete tramvají městem přeplněným chodci. Uvnitř tramvaje jsou civilizovaní lidé, a venku je veškerý mimolidský život na planetě a lidé, kteří nejsou civilizovaní, kteří neprofitují z civilizace nebo kteří se teprve narodí. Netřeba dodávat, že ti venku zdaleka převyšují vás v tramvaji. Ale řidič tramvaje je ve spěchu a zrychluje co nejvíc to jde, hrne se davem, a tím způsobem hromadně mrzačí a zabíjí chodce. Zdá se, že většina vašich spolucestujících se o to moc nestará; někam spěchají a jsou rádi, že jízda pokračuje, bez ohledu na dopady.

Někteří z cestujících se zdají být touto situací znepokojeni. Pozorují, že pokud bude řidič stále více zrychlovat, je možné, že tramvaj způsobí havárii a cestující budou zraněni. Jeden muž jim říká, ať se nebojí. Jeho výpočty prý ukazují, že těla hromadící se před tramvají nakonec vozidlo zpomalí a způsobí jeho bezpečné zastavení. Každý zásah cestujících by byl bezohledný a jistě by vyvolal pokárání od řidiče. V horším případě by problémový cestující by mohl být vykopnut z tramvaje a později rovněž přejetý.

Vy jste na rozdíl od většiny cestujících více znepokojeni neustálým krveprolitím venku než budoucí bezpečností cestujících v tramvaji. A víte, že něco udělat musíte. Mohli byste se pokusit vyskočit z okna a uniknout, ale pak by se tramvaj dále hnala davem a ztratili byste jakoukoliv šanci zasáhnout. Takže se rozhodnete, zkusit sabotovat tramvaj zevnitř; přerušit elektrické dráty, vytáhnout podlahu a aktivovat brzdy ručně, tramvaj vykolejit, nebo prostě udělat to, co je možné.

Jakmile si ostatní cestující uvědomí co děláte, se vás pokusí zastavit nebo možná i zabít. Musíte se rozhodnout, zda tramvaj zastavíte pomalu nebo rychle. Tramvaj se nyní řítí tak rychle, že pokud ji najednou zastavíte, může to hodit cestující proti sedadlům před nimi nebo podél uličky mezi sedadly. Mohlo by to některé z nich zabít. Ale pokud ji zastavíte pomalu, kdo ví, kolik nevinných lidí tramvaj srazí v průběhu zpomalení ? A pokud ji jen zpomalíte, řidič bude pravděpodobně schopen požkození opravit a tramvaj znovu zprovoznit.

Takže, co uděláte? Pokud se rozhodnete zastavit tramvaj co nejrychleji, pak jste zvolili stejně jako ti, kteří by implementovali fázi IV. Rozhodli jste se, že zastavení ničení co nejrychleji je důležitější než jakýkoliv program reforem. Samozřejmě i při co nejrychlejším zastavení ničení můžete stále podniknout opatření ke snížení počtu obětí v tramvaji, můžete lidem říci, aby se posadili, připoutali nebo se připravili na náraz. Zda vás poslechnou, je jiná věc, ale to je jejich zodpovědnost, nikoli vaše.

Je důležité pochopit smysl fáze IV tohoto scénáře. Jde o zastavení ničení planety. Nepřítelem není civilní obyvatelstvo - vůbec žádné obyvatelstvo - ale sociopatologický, sociopolitický, ekonomický systém. Ekologické ničení této planety je způsobeno především průmyslem a kapitalismem; problém populace je přinejlepším terciární. Cílem kolapsu průmyslové infrastruktury v tomto scénáři není ublížení cestujících. Jde o to, aby se škody co nejrychleji snížily, a tím se objasnilo poškození, které dominantní kultura způsobuje všem živým tvorům, minulým a budoucím.

To není snadná fáze pro členy nadzemního hnutí odporu. Součástí jejich práce v tomto scénáři je také pomoc při demolici infrastruktury, ale většinou rozebírají vykořisťovatelskou politiku a ekonomickou infrastrukturu, nikoli fyzickou infrastrukturu. Obvykle pokračují v tom, co dělali v předchozí fázi, ale ve velké míře a dlouhodobě. Veřejná podpora je nasměrována na místní, demokratické a spravedlivé politické a ekonomické systémy. Snaží se řešit mimořádné události a vypořádat se s nejhoršími částmi kolapsu.

Cíle

• Demontovat kritickou fyzickou infrastrukturu potřebnou k fungování průmyslové civilizace.
• Vyvolat rozsáhlý průmyslový kolaps mimo jakýkoliv ekonomický a politický systém.
• Provádět nepřetržité a koordinované akce k omezení oprav a náhrady.

Úkony

• Zaměřit se téměř výhradně na rozhodující a udržitelné operace.

Organizace

• Vyžaduje dobře rozvinuté, militantní podzemní sítě.

Předchozí

Scénáře kolapsu

Následující

Implementovat DEW

Provedení rozhodujícího ekologického boje.

Poslechněte si zvukovou verzi provedení rozhodujícího ekologického boje

Je důležité si uvědomit, že stejně jako v případě rozvleklé lidové války, rozhodující ekologický boj se též nerovná lineárnímu postupu. V tomto scénáři se odpůrci v případě potřeby vracejí k předchozím fázím. Po velkých neúspěších se odporové organizace zaměřují na přežití a síťování, zatímco se přeskupují a připravují na závažnější akce. Rovněž odporové hnutí postupují každou fází a poté se vrací v obráceném pořadí. To znamená, že pokud byla globální průmyslová infrastruktura úspěšně narušena nebo roztříštěna (Fáze IV), odpůrci se vracejí k narušení systémů na místní nebo regionální úrovní (Fáze III). A pokud to je úspěšné, vracejí se zpět do Fáze IIa soustředí své úsilí na nejhorší zbývající cíle.

A za předpokladu, že lidé nevyhynou, i tento scénář bude vyžadovat, aby někteří lidé zůstali ve Fázi Ineomezeně dlouho, udržovali kulturu odporu a předávali základní znalosti a dovednosti nezbytné k tomu, aby se bránili po staletí a tisíceletí.

Vývoj rozhodujícího ekologického boje by mohl být přirovnán k ekologickému následnictví. Před několika měsíci jsem navstívil opuštený lom, kde byla svrchní vrstva odstraněna a několik vrstev skalního podloží bylo vyhozeno do vzduchu, takže zůstala několik pater hluboká dutina ve vápenci. Ale v jednom rohu se nahromadilo trochu štěrku nebo prachu a několik mechů začalo růst. Mechy byly malé, ale vyžadovaly jen velmi málo vody či živin (jako mnoho z těch finančně slabých afinitních skupin, s nimiž jsem pracoval). Jakmile mechy po nejaký čas rostly, udržely dost půdy pro růst trávy.

Protože jsou rychle zakořeněné, vytrvalé trávy jsou často mezi prvními druhy, které znovu obývají narušenou půdu. V podstatě stejným způsobem jsou členy raných organizací odporu generalisté, nikoli specialisté. Jsou robustní a rychle se šíří a rozmnožují, buď rozšiřují svá semena nad zemí, nebo vytvářejí podzemní sítě pro oddenky.

Trávy v lomu rychle vybudovaly půdu a brzy byla půda vhodná pro divoké květiny a složitější organismy. V podstatě stejným způsobem, velké množství jednoduchých odbojových organizací pomáhají při vytváření komunit a kultury odporu, což může vést ke vzniku složitějších a efektivnějších odbojových organizací.

Podzemní Organizace

Hypotetičtí aktivisté, kteří tuto strategii zavedli, se dovedou inteligentně pohybovat z jedné fáze do další: identifikovat kdy jsou odporové sítě dostatečně mobilizovány a vyškoleny a kdy vnější nátlaky diktují změnu. V terénní příručce armády Spojených států amerických generál Eric Shinseki tvrdí, že pravidla strategie "vyžadují, aby velitelé ovládali změny, aby měli schopnost se přizpůsobit. Změny - formace, interval mezi počáteční operací a pokračováním, konsolidace cíle, kupředu směrující posun front - oslabují operační spád. Zvládnutí změn je klíčové k udržení dynamiky a dosažení rozhodujícího vítězství".

To je obzvláště obtížné, když odpor nemá ústřední velení. V tomto scénáři neexistují žádné centrální prostředky pro rozšíření operačních nebo taktických příkazů nebo získávání přesných informací o odporových silách a spojencích. Shinseki pokračuje: "Toto místo je velmi připravené - dobře vyškolení vojáci; adaptivní vůdci, kteří rozumí naší doktríně a všestranné, hbité a smrtonosné formaci." Lidé odolávající civilizaci se v tomto scénáři nezabývají natolik "smrtonosností" nýbrž účinností, ale uvedená podstata je aplikovatelná.

Odpor proti civilizaci je ze své podstaty decentralizovaný. To platí zejména pro podzemní skupiny, které mají minimální kontakt s ostatními. Aby se vykompenzoval nedostatek struktury velení, je v tomto scénáři všeobecně známá a přijímána velká strategie. Kromě toho jsou spojenecké skupiny připraveny jednat kdykoliv to strategická situace vyžaduje. Tyto skupiny jsou připraveny využít krizi jako je hospodářský kolaps.

Podle tohoto alternativního scénáře má podzemní organizace v malých buňkách výrazné důsledky pro uplatňování válečných principů. Ideální entitou pro napadení průmyslové civilizace by byla velká, hierarchická, polovojenská síť. Taková síť by se mohla zapojit do načasování, disciplíny a koordinované činnosti potřebné k realizaci rozhodných militantních akcí kontinentálních dimenzí. Z praktických důvodů však taková síť nikdy nevznikne. Podobná uspořádání v historii odporu, jako je IRA nebo různé, území ovládající povstalecké skupiny, se odehrály v nepřítomnosti moderní dozorové vlády a v přítomnosti dobře rozvinuté kultury odporu a rozsáhlé opozice vůči okupantům.

Ačkoliv podzemní buňky se mohou stále tvořit z důvěryhodných vrstevníků podél příbuzenství, větší polovojenské sítě se v současném anticivilizačním kontextu obtížněji vytvářejí. Zaprvé, podíl potenciálních rekrutů je v obecné populaci menší než v jakémkoliv odporovém protikoloniálním nebo protiokupačním hnutí v historii. Z tohoto důvodu to trvá déle a je obtížnější rozšířit stávající podzemní sítě. Možnost používaná některými skupinami odporu v okupované Francii spočívala ve vytvoření aliancí a spojení existujících buněk. Ale to je ze své podstaty obtížné a nebezpečné. Jakákoliv podzemní skupina s náležitým krytím by byla totiž neviditelná pro jinou skupinu hledající spojence (existuje spousta příběhů z konce války o odpůrcích žijících přes chodbu od sebe, aniž by si navzájem uvědomili zapojení do hnutí odporu). A v panoptikonu znamená odhalení vlastní identity neprověřeným spojencům velké riziko.

Pravěpodobnější podzemní uspořádání v tomto scénáři spočívá v sestavení organizací různých velikostí, několika větších sítí s množstvím menších autonomních buněk, které nejsou přímo spojeny příkazovými kanály. Existují nepřímá spojení nebo komunikace přes zprostředkovatelské kanály, ale tyto metody jsou zřídka konzistentní nebo spolehlivé, aby umožnily koordinované simultánní akce v krátkém čase.

{zobrazení modulu implementujícího DEW - popisek buňky vs sítě}

Jednotlivé buňky zřídka mají dostatečný počet členů nebo logistiku, aby se zapojily do několika současných akcí na různých místech. Tato práce spadá do sféry polovojenských skupin s buňkami na více místech, které mají strukturu velení a disciplínu pro řádné provádění narušení sítí. Autonomní buňky si však zachovávají připravenost zapojit se do oportunistických akcí tím, že předem identifikují výběr vhodných místních cílů a taktik. Poté, co se stala větší simultánní akce (způsobující, řekněme, výpadek proudu), autonomní buňky využívají příležitost k provedení svých vlastních akcí během několika hodin. Tímto způsobem se nesouvisející buňky zapojují do něčeho podobného simultánním útokům a maximalizují tak jejich účinnost. Samozřejmě, pokud decentralizované skupiny často provádějí útoky v důsledku větších "příčinných akcí", korporační média by mohla přestat vysílat zprávy o útocích, aby se zabránilo dalším útokům. Takže takový přístup má své meze, ačkoliv ve zprávách nelze zadržet rozsáhlé efekty jako jsou národní výpadky proudu (a při narušení systémů nezáleží na tom, co způsobilo výpadek proudu, protože je stále příležitostí k další akci).

Analýza Strategie

Druhá světová válka vs rozhodujícímu ekologickému boji

Když se podíváme na nějakou váleční bitvu v historii, máme výhodu zpětného pohledu, abychom identifikovali nedostatky a úspěchy. Takto dnes posuzujeme strategická rozhodnutí učiněná například za druhé světové války nebo některý z těch lidi, kteří se pokusili (nebo nepokusili) zasáhnout do historických holocaustů. Možná by bylo užitečné si představit historiky ve vzdálené budoucnosti - za předpokladu, že lidstvo přežije - kteří by se zabývali právě popsanou alternativní budoucností. Za předpokladu, že to bylo celkově úspěšné, jak by mohli analyzovat silné a slabé stránky?

Pro tyto historiky je fáze IV kontroverzní a vědí, že to bylo i v té době kontroverzní mezi odpůrci. Dokonce i odpůrci, kteří souhlasili s militantními akcemi proti průmyslové infrastrukře, váhali při zvažování akcí s možnými civilními důsledky. To nepřekvapuje, protože členové tohoto odporu byli poháněni hlubokou úctou a péčí o všechen život. Problém je samozřejmě v tom, že členové této skupiny vědeli, že kdyby nedokázali zabránit tomu, aby tato kultura zabila planetu, došlo by k mnohem příšernějším civilním důsledkům.

Spojenci na začátku druhé světové války narazili na související morální hlavolam, jak diskutovali Eric Markusen a David Kopf ve své knize Holocaust a strategické bombardování: genocida a totální válka ve dvacátém století. Markusen a Kopf píšou, že:" Na začátku druhé světové války britská bombardovací politika přesně rozlišovala - a to až do té míry, že britské posádky byly vystaveny velkému riziku. Byly napadeny pouze zřejmé vojenské cíle vzdálené od populačních center a posádky bombardérů byly instruovány aby odhazovaly své bomby nad vodou, když povětrnostní podmínky znemožnily identifikaci cíle. Bylo citováno několik faktorů, které vysvětlují tuto politiku, včetně snahy zabránit provokaci Německa k odvetě proti civilním cílům v Británii s letectvem, které tehdy mělo početní přesilu."^[19]

Mezi další faktory patřily obavy o podporu veřejnosti, morální úvahy při vyhýbání se civilním obětem, praktikování "falešné války" (vyhlášená válka proti Německu s malým skutečným bojem) a malé letectvo, které vyžadovalo čas na vybudování. Paralely mezi akcemi britských bombardérů a akcemi levicových militantů od Weather Underground po ELF jsou zřejmé.

Problém s touto britskou politikou byl v tom, že to prostě nefungovalo. Německo nevykazovalo takovou morální zdrženlivost a britské bombardovací posádky podstoupily větší riziko útoku na méně cenné cíle. Do února 1942 se bombardovací politika podstatně změnila. Ve skutečnosti se bombardovací velení začalo úmyslně zaměřovat na nepřátelské civilisty a na civilní morálku - zejména ničením domů v okolí cílových továren, aby zůstali dělníci bez domova. Britští stratégové věřili, že tím by mohli oslabit vůli Německa bojovat. Ve skutečnosti, některé útoky na civiisty měly "potrestat" německé obyvatelstvo za podporu Hitlera, a někteří stratégové věřili, že po dostatečném potrestání by se populace zvedla a svrhla Hitlera aby zachránila vlastní životy. To samozřejmě nefungovalo; téměř nikdy to nefunguje.

Tak to bylo jedno z dilemat, kterým čelili členové odporu v tomto alternativním budoucím scénáři. Zatímco odpor odsuzoval představu o akcích ovlivňujících civilisty - dokonce více než Britové v druhé světové válkce - bylo jim jasné, že v průmyslovém národě jsou "civilisté" a stát tak hluboce propojeni, že jakýkoliv dopad na jednoho bude mít dopad na druhého.

Historici nyní věří, že spojenecká neochota k útoku na začátku války stála mnoho milionů civilních životů. Tím, že nezastavili Německo brzy, způsobili nevyhnutelný dlouhý a krvavý konflikt. Generál Alfred Jodl, německý náčelník operačního štábu vrchního velení ozbrojených sil, během svého procesu za válečné zločiny v Norimberku řekl:" Že jsme se nerozpadli již v roce 1939, bylo pouze kvůli skutečnosti, že během válečného tažení proti Polsku bylo přibližně 110 francouzských a britských divizí na západě drženo zcela neaktivní proti 23 německým divizím." ^[20]

Mnoho vojenských stratégů varovalo před polovičatými opatřeními, když bude účinná pouze totální válka. John M. Collins ve své knize Velká strategie: principy a praktiky, tvrdí, že váhavé útoky mohou posílit odhodlání nepřítele, protože představují provokaci, ale významně nepoškozují fyzickou způsobilost nebo morálku okupanta. "Zničení nepřátelského rozhodnutí odolávat je mnohem důležitější než požkození materiálního vybavení nebo morálky okupanta...studie o příčině a následku mají tendenci potvrzovat, že násilí bez úplné devastace může spíše zesílit než narušit odhodlání lidí."^[21] Domníváme se však, že v této knize z roku 1973 Collins možná podcenil význam technologické infrastruktury a rozhodujících útoků na ni. (Na jiných místech knihy upozorňuje, že počítače "mají omezenou použitelnost."^[22])

Další stratégové upřednostňovaly materiální ničení před "vůlí protivníka bojovat". Robert Anthony Pape diskutuje o problému v knize Bombardování k vítězství, ve které analyzuje účinnost strategického bombardování v různých válkách. Můžeme v tomto alternativním budoucím scénáři uvažovat, zda se odpůrci účastnili Papeovy analýzy, protože zažili přínos fáze III (selektivní akce proti konkrétním sítím a systémům) oproti fázi IV (pokusy zničit co nejvíce průmyslové infrastruktury).

Konkrétně Pape tvrdí, že zaměření na celou ekonomiku může být efektivnější, než prostý útok na jednotlivé továrny nebo zařízení:

Strategické odříznutí nepřítele od jeho zázemí může zneškodnit strategie oslabování, a to buď útokem na továrny na zbraně nebo zničením celkové průmyslové základny, což zase snižuje vojenskou výrobu. Z těchto dvou je útočení na továrny na zbraně méně účinné. S ohledem na substituční kapacity moderních průmyslových ekonomik, je "válečná" výroba během několiká měsíců velmi proměnlivá. Produkce může být krátkodobě udržována zachováním a nahrazením alternativních materiálů nebo procesů. Kromě ekonomických úprav mohou státy často provádět doktrinářské úpravy.^[23]

Tato analýza je závažná, ale také ukazuje, jak se cíle strategie alternativního scénáře lišily od cílů strategického bombardování v historických konfliktech. V spojeneckých vojenských akcích (a v jiných válkách, kde bylo použito strategické bombardování), se strategické bombardování shodovalo s konvenčními pozemními, vzdušnými a námořními bitvami. Bombardovací stratégové se nejvíce zajímali o blokování nepřátelského zásobování na bojiště. Nebylo možné vyhrát válku pouze strategickým bombardováním, bylo to provedeno k podpoře konvenčních sil v bitvách. Na rozdíl od toho by v této alternativní budoucnosti byl významný pokles průmyslové výroby sám o sobě velkým úspěchem.

Budoucí hypotetičtí historici se možná budou ptát, "Proč prostě neútočit na nejhorší továrny, nejhorší průmyslové odvětví a zbytek ekonomie nechat na pokoji?" Dřívější fáze rozhodujícího ekologického boje se zaměřily na konkrétní továrny nebo průmyslová odvětí. Nicméně, odpůrci věděli, že moderní průmyslová ekonomika byla tak důkladně integrována, že něco mírnějšího než celkové ekonomické narušení by pravděpodobně nemělo trvalý účinek.

To ukazují i historické pokusy o narušení ekonomiky. Pape pokračuje: "I když je výroba důležitého zbraňového systému vážně narušena, mohou taktické a operační úpravy umožnit, aby jej nahradily jiné zbraňové systémy....Výsledkem je, že úsilí o odstranění kritické části válečné výroby obecně selhává." Například, Pape vysvětluje, že spojenci provedli bombardovací tažení na továrny německých leteckých motorů. Ale to nebyl rozhodující faktor v boji za leteckou přesilu. Spojenci porazili Luftwaffe hlavně protože sestřelili a zabili tolik z nejlepších německých pilotů.

Dalším příkladem kompenzace je spojenecké bombardování německých továren na kuličkové ložiska. Spojenci dokázali snížit německou výrobu kuličkových ložisek o asi sedmdesát procent. Ale to nevedlo k odpovídajícímu snížení německých tankových sil. Němci to dokázali částečně kompenzovat výrobou zařízení, které vyžadovalo méně ložisek. Také zvýšili výrobu pěchotních protitankových zbraní. Na počátku války bylo Německo schopno částečně vykompenzovat zničení továren, protože mnoho továren doposud provozovalo pouze na jednu směnu. Nevyužívali své stávající průmyslové kapacity naplno. Přechodem na dvojité nebo trojité směny byli schopni (dočasně) udržovat výrobu.

Pape proto tvrdí, že válečné ekonomiky nemají žádný zvláštní bod kolapsu, když čelí rostoucím útokům, ale mohou se postupně přizpůsobovat snižujícím se zásobám. "Moderní válečné ekonomiky nejsou křehké. Ačkoliv lze zničit jednotlivé továrny, soupeř může snížit účinky rozptýlením výroby důležitých položek a skladováním klíčových surovin a strojů. Útočníci nikdy nepředpokládají, že obránci dokážou vymyslet všechna přizpůsobení a obcházení, a to částečně proto, že často spoléhají na analýzu mírových ekonomik a částečně proto, že zprávy podrobné struktury cílové ekonomiky jsou vždy neúplné."^[24] Jedná se o opodstatněnou opatrnost proti nadměrné sebejistotě, ale odpůrci uznali, že jeho argument nebyl plně použitelný na jejich situaci, částečně z důvodů, o nichž jsme diskutovali dříve, a částečně z důvodů, které budou následovat.

Vojenští stratégové studující ekonomické a průmyslové narušení se obvykle zabývají konkrétně výrobou válečného materiálu a jeho distribucí nepřátelským ozbrojeným silám. Moderní válečné ekonomiky jsou ekonomiky totální války, ve které jsou všechny části společnosti mobilizovány a zapojeny do podpory války. Vojenští vůdci tedy samozřejmě mohou kompenzovat značné narušení; mohou přesměrovat materiál nebo přídely od civilního použití nebo narukovat civilisty a přesměrovat civilní infrastrukturu k vojenským účelům, jak chtějí. To neznamená, že celková výroba není ovlivněna (naopak), prostě to, že vojenská výroba neklesla tak, jak by se to dalo očekávat při daném útoku.

Odpůrci v tomto scénáři mají jiný pohled na kompenzační opatření než vojenské stratégové. Abychom pochopili kontrast, představte si, že jak vojenský stratég, tak militantní ekologický stratég chtějí vyhodit do povětří palivové potrubí, které slouží velké průmyslové oblasti. Řekněme, že průmyslová oblast podniká řadu typických opatření k vyrovnání - zachování, recyklace, opatření na zvýšení efektivity atd. Řekněme, že jsou schopni pokračovat ve výrobě izolací, chladniček, oděvů nebo cokoliv vyrábějí, ve sníženém počtu a při použití méně paliva. Také prodlužují životnost stávajících chladniček nebo oděvů opravou. Z pohledu vojenského stratéga byl tento útok neúspěchem - má zanedbatelný dopad na dostupnost materiálu pro armádu. Ale z pohledu militantního ekologa je to vítěztví. Ekologické poškození je zredukováno s velmi malými negativními dopady na civilisty. (Ve skutečnosti by některé účinky byly přímo prospěšné.)

A moderní ekonomiky jsou obecně křehké. Vojenské ekonomiky mobilizují zdroje a výrobu všemi prostředky. Ať už to znamená tisk peněz nebo zrekvírování továren. Jsou to ekonomiky surové nutnosti. Naproti tomu jsou průmyslové ekonomiky ekonomikami luxusu. Většinou produkují věci, které lidé nepotřebují. Průmyslový kapitalismus prosperuje výrobou produktů, prodejem jednorázového plastového harampádí, aut navíc a nezdravých potravin. Když kapitalistické ekonomiky prožívají těžké časy, jak tomu bylo ve velké hospodářské krizi nebo jako v Argentině před deseti lety, nebo jak se stalo na mnoha místech v mnoha časech, lidé se omezili na nutné potřeby a často se zapojili do výměnných systémů a sítí vzájemných vztahů a pomoci. Vracejí se do kommunitních a domácích ekonomik, ekonomik nezbytnosti, které jsou mnohem odolnější než průmyslový kapitalismus, a ještě robustnější než válečné ekonomiky.

Pape však přesto zdůrazňuje důležitý bod když argumentuje, "Strategické odříznutí nepřítele od jeho zázemí je nejúčinnější, když útoky směrují proti ekonomice jako celku. Nejúčinnějším plánem je zničit dopravní síť, která přivádí zboží do výrobných center a často redistribuje dílčí komponenty mezi různá průmyslová odvětví. Útočit na národní elektrické rozvodné sítě není účinné, protože průmyslová zařízení mají obvykle vlastní záložní výrobu energie. Útočit na národní ropné rafinerie za účelem redukce záložních generátorů energie obvykle ignoruje schopnost států snižovat spotřebu díky zachování a přidělení dávek. Papeova analýza je bystrá, ale znovu je důležité porozumět rozdílu mezi jeho předpokladem a cílem a předpokladem a cílem rozhodujícího ekologického boje.

Cílem odpůrců ve scénáři DEW je snížit spotřebu a snížit průmyslovou aktivitu, takže jim nezáleželo na tom, že některá průmyslová zařízení mají záložní generátory nebo že státy provádějí zachování a přidělování. Věřili, že to bylo velké ekologické vítězství, aby továrny fungovaly pouze na sníženou sílu nebo aby došlo k celostátnímu zachování oleje. Uvědomili si, že v celé své historii se environmentálnímu hnutí hlavního proudu nikdy ani nepodařilo zastavit růst spotřeby fosilních paliv. Skutečné snížení bylo bezprecedentní.^[25]

Bez ohledu na to, zda právě těd hovoříme o nejaké zcela hypotetické budoucí situaci nebo skutečném světě, progrese ropného zlomu bude mít také vliv na relativní význam různých dopravních sítí. V některých oblastech se význam dovozů z lodní dopravy zvýší kvůli faktorům jako je místní vyčerpání ropy. V jiných bude klesající mezinárodní obchod a znížená ekonomická aktivita snižovat význam lodní dopravy. Dálniční systémy mohou být používány méně kvůli zvyšujícím se nákladům na palivo a klesajícímu obchodu. Tato snížená doprava ponechá více volné kapacity a v důsledku toho budou dálnice méně náchylné k narušení. Železiční doprava - velmi energeticky efektivní forma dopravy - bude pravděpodobně stále důležitější. V mnoha oblastech byly navíc železnice v průběhu několika desetiletí odstraněny, takže zbývající tratě jsou již nyní přeplněné a blíží se maximální kapacitě.

Zpět k alternativnímu budoucímu scénáři: dopravní sítě ve většině případů nebyly nejlepšími cíli. Silniční doprava (zdaleka nejdůležitější forma v mnoha zemích) je velmi nadbytečná. I venkovské části dobře osídlených oblastí jsou spojeny silnicemi, které jsou pomalejší než dálnice, ale umožnují objížďky.

Na rozdíl od toho, útoky na energetické sítě byly pro ně výší prioritou, protože účinek jejich narušení byl větší. Mnoho elektrických sítí již fungovalo blízko přetížení a bylo drahé, je rozšiřovat. Staly se důležitějšími, protože vysoce přepravovatelné formy energie jako jsou fosilní paliva byly částečně nahrazeny méně přepravovatelnými formami energie, hlavně elektřinou vyráběnou z uhelných a jaderných elektráren a v menší míře větrnou a sluneční energií. To znamenalo, že elektrické sítě přenášely tolik nebo více energie jako nyní a určitě větší procento veškeré spotřebované energie. Dále uznali, že energetické sítě byly často závislé na několika hlavních kabelech vedoucích přes celý kontinent, které byly velmi náchylné k narušení.

Taktika "vhodné technologie"

Existuje jeden závěrečný argument, který odpůrci v tomto scénáři uvedli pro útoky na celkovou ekonomiku, než aby podnikli kusé nebo váhavé kroky: element překvapení. Uznali, že sporadická sabotáž by obětovala element překvapení a umožnila aby se jejich nepřítel přeskupil a vyvynul způsoby, jak se vypořádat s budoucími akcemi. Uznali, že tyto metody zvládání by někdy byly žádoucí pro odpůrce (například posun směrem k méně intenzivním místním dodávkám energie) a někdy by byly nežádoucí (například rozmístění rychlých opravovacích týmů, sledování vzdušného prostoru pomocí dálkově ovládaných dronů, stanné právo atd.). Udpůrci uznali, že lze kompenzovat odhalení několika svých taktik provedením řady rozhodujících překvapivých operací v rámci většího progresivního boje.

Na druhé straně v tomto scénáři odpůrci chápou, že DEW závisel na poměrně jednoduché taktice "vhodné technologie" (nadzemní i podzemní). Taktika závisela na malých skupinách a byla spíše jednoduchá než složitá. Neexistovalo příliš mnoho tajných taktických informací. Eskalační akce s jasnou taktikou byly skutečně pro jejich odporové hnutí prospěšné. Analytik John Robb o tomto bodě diskutoval při studiu povstání v zemích jako je Irák. Většina povstaleckých taktik není příliš složitá, ale skupiny odporu se mohou neustále učit z příkladů, úspěchů a selhání jiných skupin v paletě různých povstání. Decentralizované buňky jsou schopny vidět úspěchy buněk, se kterými nemají přímou komunikaci, a protože taktika je relativně jednoduchá, mohou rychle napodobovat tuto úspěšnou taktiku a rozšiřovat se do nových skupin i při minimální podzemní komunikaci.

Hypotečtí historici by si při pohledu zpět mohli všimnout možného nedostatku DEW: že možná vyžadoval příliš mnoho lidí zapojených do riskantní taktiky a že odbojovým organizacím chyběly počty členů a logistická vytrvalost nutná pro dlouhodobý boj. To byla opodstatněná obava a bylo to řešeno aktivně již od počátku vytvořením účinných podpůrných sítí. Samozřejmě, další navrhované strategie - například masové hnutí jakéhokoliv druhu - vyžadovaly mnohem více lidí a mnohem větší podpůrné sítě zapojené do odporu. Mnoho podzemních sítí měli pouze malý rozpočet k dizpozici, a ačkoliv potřebovali specializovanější vybavení, obecně vyžadovali mnohem méně zdrojů než masové hnutí.

Seznam strategických kriterií

V pokračování tohoto scénáře o něco dále by se historici ptali: jak dobře splnil rozhodující ekologický boj kontrolní seznam, který jsme poskytli na konci úvodu strategie (kapitola 12, strana 385 knihy Deep Green Resistance).

Cíl

Tato strategie měla jasný, dobře definovaný a dosažitelný cíl.

Proveditelnost

Tato strategie měla jasnou cestu od A do B od tehdejšího současného kontextu k dosažení sledovaného cíle, jakož i náhradní plány, které řešili neúspěchy a narušení. Mnozí věřili, že to byla koherentnější a proveditelnější strategie než jakákoliv jiná, která byla navržena k řešení těchto problémů.

Omezení zdrojů

Kolik lidí je potřeba pro významné a úspěšné odbojové hnutí? Můžeme získat přibližné číslo z historických hnutí odporu a povstání všeho druhu?

• 

  Francouzský odboj

  Úspěch neurčitý. Jak jsme si všimli v kapitole o psychologii odporu: do francouzského odboje se zapojilo asi 1 procento dospělé populace, nebo asi 200.000 lidí.^[26] Poválečná francouzská vláda oficiálně uznala 220.000 lidí^[27] (ačkoliv jeden historik odhaduje, že počet aktivních odpůrců možná byl až 400.000^[28]). Kromě aktivních odpůrců bylo možná dalších 300.000 se značným zapojením.^[29] Pokud zahrneme všechny ty lidi, kteří byli ochotni podstoupit riziko čtením podzemních novin, počet sympatizantů vzroste na asi 10 procent dospělé populace, nebo na dva miliony lidí. ^[30] Celková populace Francie v roce 1940 byla asi čtyřicet dva miliony, takže uznané odpůrci byly jedním z 200.000 lidí.

• 

  Irská republikánská armáda

  Úspěšná. Na vrcholu irského odboje proti britské vládě, irské válkce za nezávislost (která byla postavena na 700 letech odbojové kultury), měla IRA asi 100,000 členů (nebo něco málo přes 2 procenta celkové populace 4.5 milionů), asi 15,000 z nich se zůčastnilo partyzánské války a 3,000 z nich byli bojovníci na různých místech. Některé z nejvíce rázných a rozhodných militantů byli v "Twelve Disciples", malé skupině lidí, kteří řídili průběh války. Populace okupující Anglie byla v té době asi dvacet pět milionů, s dalšími 7.5 miliony obyvatel ve Skotsku a Walesu. Členství IRA tedy zahrnovalo jednoho ze čtyřiceti irských lidí a jednoho z 365 lidí ve Velké Británii. Collinsových "Twelve Disciples" byli jedním z 300,000 lidí celé irské populace.^[31]

• 

  Irácké povstání proti okupaci

  Neurčitý úspěch. Kolik povstalců působí v Iráku? Odhady se velmi liší a jsou často politicky motivované, aby se okupace zdála úspěšná nebo aby se odůvodnil další vojenský zásah atd. Americké vojenské odhady kolem roku 2006 hovoří o 8,000 - 20,000 lidech. ^[32] Irácké spravodajské odhady jsou vyšší. Celková populace je třicet jedna milionů, s rozlohou asi 438,000 kilometrů čtverečných. Pokud existuje 20,000 povstalců, rovná se to jednomu na každých 1,550 lidí v Iráku.

• 

  Africký národní kongres

  Úspěšný. Kolik členů ANC existovalo? Kolem roku 1979, "formální podzemní politické hnutí" obsahovalo 300 - 500 jednotlivců, většinou ve větších městských centrech.^[33] Jihoafrická populace byla v této době asi dvacet osm milionů, ale údaje ze sčítání lidu za tohoto období jsou notoricky nespolehlivé kvůli nespolupráci. To znamená, že v roce 1979 počet formálních členů podzemního ANC byl jeden z 56,000 lidí.

• 

  Weather Underground

  Neúspěšný. Několik set členů zpočátku, časem postupně klesající. V roce 1970 byla americká populace 179 milionů, takže byli doslova jedním z milionů.

• 

  Black Panthers

  Neurčitý úspěch. Vrcholné členství bylo na konci šedesátých let s více než 2,000 členy v mnoha městech.^[34] To se rovná asi jednomu ze 100,000.

• 

  Komunistická aliance Severního Vietnamu během druhé války v Indočíně

  Úspěšná. V roce 1968 existovalo přibližně půl milionu členů oproti 1.2 milionu protikomunistických vojáků. Jeden odhad uvádí velikost armády Vietcongu v roce 1964 na 1 milion.^[35] Je obtížné získat přesný počet bojovníků a lidí, kteří nebojovali kvůli rozsáhlé logistické podpoře v mnoha oblastech. Populace se pohybovala ke konci šedesátých let kolem čtyřiceti milionů (sever i jih), takže v roce 1968 bojoval s komunisty přibližně každý osmdesátý Vietnamec.

• 

  Španělští revolutionáři ve španělské občanské válce

  Úspěšné i neúspěšné. Národní konfederace práce (CNT) ve Španělsku měla maximálně asi tři miliony členů. Hlavní hnací silou v CNT byla anarchistická FAI, volná aliance militantních afinitních skupin. Iberská anarchistická federace (FAI) měla těsně před revolucí asi 5,000 - 30,000 členů. Tento počet se ovšem s výbuchem války značně zvýšil. CNT a FAI úspěšně vyvolaly revoluci v části Španělska, byly avšak později na národní úrovní poraženy fašisty. V té době mělo Španělsko asi 26 milionů obyvatel, takže asi jeden z devíti Španělů byl členem CNT a (za předpokladu vyššího počtu) asi jeden z 870 Španělů byl členem FAI.

• 

  Nepokoje proti dani z hlavy zavedené vládou vedenou Margaret Thatcherovou kolem roku 1990

  Úspěšné. Mobilizováno bylo kolem čtrnácti milionů lidí. Tehdejší populace byla téměř padesát sedm milionů, tak se zapojil zhruba jeden ze čtyř (ačkoliv většina z těchto lidí se zúčastnila hlavně odmítnutím platit novou daň).

• 

  Britské sufražetky

  Úspěšné. Je těžké stanovit absolutní počet všech sufražetek. Nicméně, existovalo asi 600 nenásilných ženských volebních společností. Byly také militantky, z nichž více než tisíc šlo do vězení. Militantky způsobily nárůst členů ve všech volebních skupinách - militantních i nenásilných. Na základě britské populace v té době byly militantky možná jednou z 15,000 žen a na každých 25,000 žen existovala nenásilná volební společnost.^[36]

• 

  Povstání v Sobiboru

  Úspěšné. Méně než tucet organizátorů a spiklenců. Většina lidí utekla z tábora a tábor byl uzavřen. Do té doby bylo v táboře zabito asi čtvrt milionu lidí. Hlavní organizátoři tvořili možná jednoho ze šedesáti židovských obyvatel tábora v té době a možná jednoho z 25,000 téch lidí, kteří prošli tábor na cestě k jejich smrti.

Je zřejmé, že malá skupina inteligentních, oddaných a odvážných lidí může být extrémně efektivní, i když jsou pouze jedním z 1,000 nebo jedním z 10,000, nebo dokonce jedním z 100,000. Jsou z velké části účinné díky schopnosti mobilizovat větší síly, ať už to jsou sociální hnutí (třeba prostřednictvím kampaní nespolupráce jako při nepokojím proti dani z hlavy) nebo vyvolané průmyslové překážky.

Dále je jasné, že pokud lze udržovat základní skupinu, je možné, že se nakonec zvětší a zvítězí.

Budoucí historici, kteří budou diskutovat o tomto scénáři, budou navíc komentovat, že DEW byl navržen tak, aby co nejvíce zapojil malý počet lidí, než aby předpokládal, žé velké množství lidí by se mobilizovalo k účelu zapojení do včasných akcí. Kdyby bylo k dispozici více lidí, strategie by se stala efektivnější. Dále by mohli komentovat, že tato strategie se pokoušela mobilizovat lidi z nejrůznějších prostředí způsobem, který byl pro ně proveditelný; nespoléhalo se pouze na militantnost (což by vyloučilo velké množství lidí) nebo na symbolické přístupy (které by vyvolaly cynismus selháním).

Taktika

Taktika vyžadovaná pro DEW byla poměrně jednoduchá a dostupná a mnoho obsahovalo nízké riziko. Byla přiměřená rozsahu a závažnosti cíle a problému. Před začátkem DEW nebyla vyžadovaná taktika implementována kvůli nedostatku celkové strategie a organizačního rozvoje nad i pod zemí.

Nebylo však technicky obtížné, tuto strategii a organizaci vyvinout - hlavní překážky byly ideologické.

Riziko

Při hodnocení rizika členové odporu a budoucí historici zvažovali jak rizika jednání, tak rizika nečinnosti: rizika implementace dané strategie a rizika jejího neprovedení. V jejich případě by neprovedení účinné strategie (nebo celková nečinnost) zabilo miliardy lidí a vyhubilo nesčetně mimolidských životů. Existovala podstatná rizika pro provádění rozhodujících opatření, rizika, která způsobila, že většina lidí zvolila bezpečnější, symbolické formy jednání. Ale riziko nečinnosti bylo mnohem větší a trvalejší.

Včasnost

Řádně provedený, rozhodující ekologický boj dokázal splnit svůj cíl ve vhodném časovém rámci a při přiměřeném sledu. V rámci DEW byly rozhodující akce rožšířené co nejrychleji na základě skryté, podpůrné infrastruktury. Bod bez návratu katastrofické změny klimatu nebyl jasný, ale pokud budou v budoucnu naživu historici nebo kdokoliv jiný, dokázali DEW a další opatření tuto úroveň změny klimatu odvrátit. Většina dalších navrhovaných opatření se na začátku o to ani nesnažila.

Jednoduchost a důslednost

Ačkoliv k provádění této strategie bylo třeba určité množství kontextu a znalostí, byla v jádru velmi jenoduchá a důsledná. Byla dostatečně robustní, aby se vypořádala s neočekávanými události a mohla být vysvětlena jednoduše a jasně bez žargonu. Strategie byla dostatečně prizpůsobivá, aby mohla být použitá v mnoha různých kontextech.

Následky

Akce i nečinnost mají vážné důsledky. Závažný kolaps - který by mohl zahrnovat velké lidské utrpení - děsil mnoho lidí. Odpůrci v této alternativní budoucnosti věřili v první řadě, že hrozný výsledek není nevyhnutelný a že mohou skutečně změnit směr, jakým se bude budoucnost rozvíjet.

Předchozí

Čtyři fáze DEW

Následující

1. Dokonce i americká armáda to uznává. Viz Macalister, " Americká armáda varuje, že dodávka ropy může do roku 2015 poklesnout a způsobit masivní nedostatky."

2. Aric a Derrick prozkoumali vztahy mezi kolapsem, únosností, rasismem a nacisty v závěrečné kapitole knihy What We Leave Behind.

3. Krátce poté, co bylo toto napsáno, vláda Španělska zrušila solární investice v hodnotě 24 miliard dolarů, aby se vyhnula spirále do krize národního zadlužení, která by mohla způsobit zhroucení ekonomiky.

4. Viz důležitou knihu Kevina Balese "Disposable People: New Slavery in the Global Economy" - Jednorázoví lidé: nové otroctví v globální ekonomice.

5. Viz mezinárodní svaz organizací pro výzkum lesů, "Přizpůsobení lesů a lidí změmě klimatu." Také přeměna lesů na lesy produkující uhlík z důvodů oteplování, chorob, dřevářství a požárů se již děje. (Kurz a ostatní, "Lykožrout a horská borovice").

6. Science Daily, "Regionální jaderná válka by mohla zničit globální klima."

7. Science Daily, "Regionální jaderný konflikt by vytvořil téměř globální ozonovou díru, říká studie."

8. Kobaltové bomby jsou jaderné bomby s kobaltovým krytem. Byly "nástrojem konce světa" ve filmu Dr. Strangelove. Běžný radioaktivní spad má poločas přeměny několika dní, ale spad kobaltové bomby by měl poločas více než pěti let. Někteří odborníci se domnívají, že kobaltové bomby by mohly doslova zničit veškerý život na Zemi.

9. Novacek a ostantní, "The Current Biodiversity Extinction Event." - "Současná událost vymírání biologické rozmanitosti."

10. Viz Lovelock, Věk Gaia: biografie naší živé země.

11. Vzorky ze dna Severního ledového oceánu ukazují, že asi před padesáti pěti miliony let byla tato oblast tropická kvůli prudkému nárůstu atmosférického CO₂. Biologické prostředí bylo bažinaté s hustými sekvojemi a cypřiši a "komáři měli velikost vaší hlavy." Celoroční průměrná teplota se pohybovala kolem 23°C (74°F). Jelikož v Arktidě je po většinu léta dvacet čtyři hodin sluneční světlo a po většinu zimy dvacet čtyři hodin temnota, musí být průměr spojen s pozoruhodnými teplotními extrémy. Většina planety byla podle naších standardů prakticky neobyvatelná. Růst kapradin tolerantních vůči teplu nakonec způsobil sekvestraci uhlíku a ochlazení planety, ale tento proces trval téměř milion let. Viz Associated Press, "Arktida - hotspot starověké dovolene?"

12. Služba kongresového výzkumu, "Využití energie v zemědělství: pozadí a problémy."

13. Správa energetických informací, "EIA Annual Energy Review 2008" - Roční energetický přehled 2008, strana 3

14. Pamatujte na to, že i nyní při dostatku jídla a bydlení, jsou v různých částech světa desítky milionů neusídlených uprchlíků (nepočítaje ty, kteří byly vykořeněni z tradičních domovů a přesídleni do městských slumů).

15. Jedná se o čistý růst populace, počet denních narození minus počet denních úmrtí.

16. Například, Joseph Tainter píše, že "společnost se zhroutila, když projevuje rychlou a významnou ztrátu stanovené úrovně sociopolitické komplexity."

17. Opět zde platí kritéria založena na Tainterovi.

18. Citát z projevu Dimitryho Orlova "Social Collapse Best Practices", uvedený v San Francisco 13. února 2009, online na http://cluborlov.blogspot.com/2009/02/social-collapse-best-practices.html

19. Markusen, The Holocaust and Strategic Bombing, strana 152.

20. Přepisy soudu jsou veřejné záznamy. Viz "The Proceedings of the Trial of the Major War Criminals before the International Military Tribunal at Nuremburg", svazek 15, strana 350, nahttp://www.loc.gov/rr/frd/Military_Law/NT_major-war-criminals.html

21. Collins, Grand Strategy, strana 214.

22. Ibid., strana 230.

23. Pape, Bombing to Win, strany 77-78.

24. Ibid., strana 317.

25. Pape diskutuje o tom, jak by se jeho preferovaná strategie narušení dopravy mohla vyvinout v různých prostředích. "Proti ekonomice vysoce závislé na dovozu," píše, "jako Japonsko ve druhé světové válce, lze narušení dopravy nejlépe dosáhnout blokováním mořských tras, leteckými akcemi méně za účelem bombardování než za účelem útočení na dopravní lodě. Pokud se podaří, dovozy zcela přerušit, cílová ekonomika se zhroutí, jakmile budou vyčerpány domácí zásoby; japonský obchodní námořní systém byl v podstatě zničen koncem roku 1944, což vedlo ke kolapsu válečné výroby v polovině roku 1945." Prospěšné by bylo i zvýšení dovozních nákladů. Somálští piráti vykonávají v současné době vynikající práci, aby zvýšili náklady na mezinárodní lodní dopravu zpožděním, výkupným, zvýšenými náklady na pojištění a vojenskými náklady na obranu lodí. Pirátství u somálského pobřeží nevyžaduje ani získávání finančních prostředků - jedná se o soběstačný obchodní podnik.
    Naopak, Pape píše: "Proti ekonomice relativně bohaté na zdroje, jako nacisticky kontrolovaná Evropa, strategické jednání vyžaduje zastavení proudění obchodu po domácích železnicích, dálnicích a kanálech tím, že se zničí klíčová místa (mosty, kanály a železniční nádraží) a naruší pohybující se provoz, kolejová vozidla a nákladní plavidla. Tato mise je těžká, protože komerční dopravní systémy jsou velké a nadbytečné a zřídka se využívají v plné kapacitě. Spojené státy tak nemohly způsobit rychlé zhroucení německé ekonomiky, i když americké letecké síly měly výraznou přesilu."

26. Laffont, Dictionnaire historique, strana 399. Toto číslo je podle Françoise Marcota, professora historie na Sorbonně.

27. Collins Weitz, Sisters in the Resistance, strana 10.

28. Paxton, Vichy France, strana 294.

29. Znovu podle Françoise Marcota.

30. Paxton, Vichy France, strana 294.

31. Jefferies, " The UK Population."

32. BBC News, "Guide: Armed Groups in Iraq." - "Ozbrojené skupiny v iráku."

33. Barrell, "Conscripts to Their Age," strana 495. Rozhovor s Mac Maharaj, IV/Maharaj.

34. Britannica, http://www.britannica.com/EBchecked/topic/68134/Black-Panther-Party

35. Demma, "The U.S. Army," kapitola 28.

36. Tato mírná, velmi přibližná čísla podle Mackenzie, Shoulder to Shoulder.